pátek 19. června 2015

Největší překážka ke štěstí je ...

"Verunko, pojeď s náma na vodu, bude to príííma!" lákala mě exkolegyně Jana.

Ježišmarjá! Já, která mám ještě dneska posttraumatický třes, když si vzpomenu na svá dětská léta ve vodním skautu, kde nejoblíbenější celotáborovou hrou byla šikana nejmladších.

Je vedro? Dneska na tebe vyšlo přikládání pod kotlem.
Je zima? Jejda, zrovna dneska myješ lodě.

Ještě dnes vidím, jak mi mé hubeňoučké nožičky jedou bahnem a kopřivami, protože mi starší přikázali držet za řetězy a hlídat tři pramice, které mě prostou fyzikou táhly kamsi do hlubin Lužnice.

Ale co. Je to už víc jak dvacet let zpátky.
Což mi zároveň dává velkou šanci, že na letošní Ohři nebudu nejmladší.

Tak jsem si zabalila do kabelky pádlo a jela.


Klíčem úspěchu a pohody výpravy je mít submisivního a maskulaturou obaleného kormidelníka.


Představovala jsem si, jak si ve vlaku budeme my holky rozebírat fešáky do lodí.
Ale něco tu nehraje. Holek je pět, kluci tři.

Jana mě ujišťuje, že se to srovná. Nic není problém. Dva kluci přisednou "cestou".

Jak jako "cestou"? 
A jak jako dostaneme těch pět lodí v osmi lidech 15 kilometrů po proudu?

Naštěstí Jana má na všechno řešení.
Lukáš si bere Evu.
Dolda si bere Martinu.
Petr si bere Pavlu.

Stále neslyším své jméno. A sakra.

No a Jana a Verča si vezmou každá svoji loď.



Začíná mě jímat hrůza. Z posttraumatického třesu se stává třes velmi reálný a přítomný.
Moje hluboko zasunuté sklony k alkoholismu se probouzejí.
Tuším, že pádlo se strká do vody a že jestli chci jet, musím s ním urputně máchat.

Pak už si jen pamatuju, jak nesouhlasně vykřikuju nesrozumitelné zvuky a snažím se vystoupit za jízdy z vlaku pryč od té bandy šílenců.

Když jsem se probrala z mdlob, byli jsme najednou na břehu Ohře a Dolda, ostřílený to vodák, mi dával instrukce, jak se ten pekelný stroj bez volantu řídí.


"A když chceš zahnout doleva, tak uděláš co?"
"Vyskočím z lodi a dezertuju."

"Veru, to dáš! Jsi přece nejlepší! V práci jsi vždycky tvrdila, že umíš všechno!" dělají si ze mě prdelky exkolegové a já nasedám.
A kupodivu jedu.
A sem tam by se dalo předstírat, že i rovně.

Cvakly jsme se s Janou jenom jednou. Ano, každá na své lodi. 
A to jenom proto, že jsme se zakecaly a zajely spolu do vrbiček.

Ale vem to čert.
Já měla i tak radost. Byla jsem šťastná, že jsem to dokázala. 
Protože největší překážka ke štěstí neležela na dně Ohře, ale byla v mé hlavě.

Po pár kilometrech Honza s Martinem přistoupili a já byla vysvobozená.

Tak si říkám, kolik takových překážek v hlavě máme?
A kolik jich tam zaséváme svým dětem?


Točíme s Petrem. Jak je pravděpodobné, aby se v jedné firmě sešli dva lidi, co ovládají poi?
Pojďte si na můj kurz pro začátečníky vyzkoušet, jestli by vás tahle "žonglérská" disciplína bavila.
A třeba zboříte další z překážek typu "to nejde", které ve své makovičce nosíte.

Hymnou výpravy se stala píseň Kamile, ty debile od zpěvačky Nikoly Mucha, která nemá ani hlas, ani rytmus, ani hloubku textů, za to má kupu sebevědomí a jisté místo na Colours of Ostrava.

Tak si říkám, že ten můj sen zazpívat si jednoho dne s kapelou na pódiu není tak úplně nereálný.

PS: Nabídky od kapel přijímám na emailu a na facebooku :-)




Žádné komentáře :

Okomentovat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...