středa 6. května 2015

Matky Stíhačky, nezachraňujte mi mé děti!

Už zase se mi to stalo. 
Chvíli se nedívám a naprosto cizí ženská mi najednou sundavá z prolézačky dítě.

Přitom sama má dětí, že by je mohla dávat na hasičských bálech jako ceny do tombol.
Tak proč se stará ještě o to moje? 
Chce ho snad ukrást, vykrmit a v příští plesové sezóně nabídnout jako hlavní výhru?


Ba ne. Tohle bude jiný případ.
Pracovně jim říkám Matky Stíhačky


Pohybují se po dětských hřištích. 
Trpělivě číhají na svou šanci. 
Naleznou-li dítě v nesnázích, vyrážejí okamžitě do záchranné akce.

Uííí uííí uííí (to je zvuk houkačky, kdybyste to nepoznali).

Matky Stíhačky jsou mým hlavním důvodem, proč radši s dětmi brouzdám po lese než po pískovištích, kde každý roh je zaoblený a každé dopadové místo vypolstrované molitanem.

Některé věci mi totiž nikdy moc nešly do hlavy.
Mám pocit, že v honbě za dokonalým dítětem se snažíme ratolesti zbytečně tlačit do dovedností, na které ještě nemají.

Stojí batole pod prolézačkou, vříská a domáhá se nahoru?
Zvednu ho tam. 

Chce dítě vylézt na šikmou stěnu a nejde mu to?
Vystrkám ho tam v záklonu.

Touží se dítko sklouznout, ale má strach?
Sjedu to s ním.

Proč by ne? Chci přeci, aby se to naučilo.
Ale já se ptám proč by jo? 
Nebylo by lepší se na to vyprdnout a nechat je lézt tam, kam sami stačí?
Jako třeba to super cool batole z jurty v dokumentu Mimina od Thomase Balmese (2010).

Nikdy jsem Grétku ani Marjánka nijak extra neponoukala dělat věci, na které ještě motoricky nemají.

A pokud se ozvali se svým "Mamííí, néde tó!", když se chtěli dostat někam, kam sami nedosáhli, měla jsem pro ně jednu z variant odpovědí: "To nevadí, broučku, to se jednou naučíš, uvidíš."

A co myslíte? Naučili.

Má to tři obrovské výhody:

  • Děti z toho mají mnohem větší radost, když to dokážou bez maminky za zadkem.
  • Děti se umí kompetentně rozhodnout a vyhodnotit riziko, jestli něco zvládnou nebo ne.
  • Já mám boží klid, protože když už se děti do něčeho pustí, jsou si samy sebou jisté.

Jasně, že občas spadnou a natlučou si čumák. Ale kdo z nás ne.

Jasně, že mám občas chuť blbnout s nimi. Tak je prostě podpořím a vylezeme spolu s mojí dopomocí někam hodně vysoko nebo skáčeme ruku v ruce z velkých výšek.

Takže prosím vás, Matky Stíhačky, až zase jednou uvidíte moje děti, jak visí za jednu nohu hlavou dolů metr nad zemí, nechte je prosím vás být.

Pravděpodobně si právě hrají na netopýra.








9 komentářů :

  1. To mi připomnělo, když jsem byla ve svých patnácti? u mého táty v Litoměřicích. Člověk by řekl, že v tomhle věku už má dost rozumu rozhodovat sám za sebe. Taťka tenkrát bydlel v krásném bytě s vysokými stropy, těsně pod střechou. Byt měl nádherná, obrovská okna s širokými parapety, na kterých se dalo pěkně sedět a dívat se na střechy domů a oblohu.

    Tak jsem si pustila písničky, vystlala parapet polštáři, pohodlně se usadila, nechala povlávat vlasy (tenkrát jsem měla ještě dlouhé) ve větru a kochala se krásou té chvíle. Dokud se dole pod okny nezastavil nějaký všetečný stařík a začal prudit, že nemám skákat a nemám se chtít zabít. Nemohla jsem jemu a tvořícímu se mini-davu vysvětlit, že se rozhodně nehodlám zabít, protože je mi v tuhle chvíli vážně krásně a jen si užívám "svého okamžiku".

    No, trochu mimo mísu, ale jen jsem chtěla upozornit, že to asi nebude problém jen všetečných "Matek Stíhaček"... Lidé neradi vidí, že se něco dělá jinak, než jsou zvyklí... Asi by se jim mohl zhroutit jejich bezpečný svět....

    Každopádně, máte mé vřelé sympatie, blog čtu ráda, i když sama děti nemám a zatím po nich moc netoužím. Přesto mi dáváte naději, že to nemusí být tak příšerně děsné, jako se to ve většině "mimi-bazárků" prezentuje. Takže díky! A jestli jednou budu matka, chci být jako vy! :)

    Hnízdo zvrhlé Narcisky

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na moje děti takhle zavolal někdo z protějšího baráku policajty:D Zatímco tatínek v kuchyni vařil, děti se chtěly dívat z okna, tak si ho otevřely a stály u otevřeného okna - na topení pod oknem, protože tak nejlíp viděly ven (bylo jim asi necelé 3 a 5 let) Máme široké venkovní parapety skoro 1m , ale je to v 5. patře. Od té doby mám trauma, aby na nás zase někdo nevolal policii, když se děti chtějí dívat z okna :-(

      A jednou mi cizí paní chytala také asi 5 letou dceru, která si dovolila "plavat" na hloubku bez plavacích pomůcek. Holka to vůbec nechápala a já to paní nedokázala vysvětlit:-(

      konidana

      Vymazat
  2. Já si dojdu snad už pro kapesníky. Dneska je nějaký sluníčkový den nebo co. Dostala jsem tolik pozitivních ohlasů na mé stránky a knížky, že už bych se mohla namazat na chleba, jak jsem z toho naměkko.

    Daffodilo, tohle je strašně krásný příběh. Určitě budeš skvělou mámou, až se pro to rozhodneš.
    Podle mě je to o rozhodnutí, ne o přirozených vlohách pro mateřství.

    Držím palce tobě i hnízdu :-)

    OdpovědětVymazat
  3. V principu souhlasím, ale ve vzorci "matka, která řeší i "cizí" děti " se vidím taky.
    Upřímně nenesu moc dobře když na hřišti potkám děti, které jsou třeba starší než ty mé, které ohrožují fyzicky, ( nohy lítají všude, nejlépe několik centimetrů od obličejů menších dětí, klouzání i ve chvíli kdy je na klouzačce někdo jiný atp) sama nemám ráda, když někdo mé děti zachraňuje od aktivit, které zvládají, nebo se snaží je zvládat. Sama u dětí ale postávám a moc nepobírám ženy, které sedí někde stranou a nic neřeší.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Yeetko, naprostý souhlas! Jestli moje děti ubližují jiným dětem, ženu je sviňským krokem. U nás platí otřepané pravidlo: jejich volnost končí tam, kde omezují jiné.

      Vymazat
  4. To je o mne...bohuzel, mam tenhle zachranovaci syndrom a sikanuju s nim okoli, i kdyz diky kamaradce, ktera mi se svoji siiiilenou dcerkou poskytla intezivni terapii, jsem pokrocila tak, ze to aplikuju pouze na svoje deti. Byly doby, kdy jsem velmi vazne uvazovalala ze opustim Zizkov z duvodu lezoucich batolat po tom hnusnym stozaru. Brala jsem to jako osobni utok a chodila se sklopenym zrakem, aby me ciste nahodou nenapadlo tam vylest a sundat je. Plne si uvedumuju ze mam problem a kdyz byly deti maly, udelala jsem jsem z nich pecky, ktery se baly i na klouzacku. Pozdeji jsem se otacela a zhluboka dychala...no zachranil je za me jinej podobnej magor. Ted ocekavam dalsiho potomka, slibuju ze se budu snazit...

    OdpovědětVymazat
  5. Přesně. Mám také tři děti a také raději prchám do lesů...

    OdpovědětVymazat
  6. Všecko ok, len do prirody s 3 malymi detmi, by som si dala ine boty :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Milá Veroniko,
    o vašem blogu jsem se dověděla náhodou, a tak si v něm čtu. Jsou tu věci krásné, s kterými se ztotožňuji - jako reakce dětí na smrt. Ale tenhle příběh mi trošku připadá, že máte svou jedinou pravdu a jiná cesta není.
    Také jsem takhle zachraňovala děti. Nepřišla jsem si jako matka stíhačka, rozhodně jsem nečekala na příležitost k dítěti přiběhnout a zachraňovat ho, ale předem jsem si napřed zhodnotila, zda se mi ta situace zdá nebezpečná.
    Jednoho dne jsem takhle pomohla dítěti na houpačku typu látková houpačka mezi dvěma stromy. Stojím takhle s přáteli, koukám, co dělá moje dítě a předemnou tahle houpačka. Malé dítě se na ní snaží vylézt. Snažila jsem se ho přesvědčit, aby šlo za maminkou nebo tatínkem a že mu jistě pomůžou, ale nic. (Musím poznamenat, že chvilku předtím, co tam začalo lézt tohle dítě, z ní jiné vypadlo.) Rodiče také nikde, tak jsem mu nakonec pomohla a pohoupala ho. Najednou se zjevil tatínek a začal mi nadávat, že sahám na jeho dítě. No, moc příjemné to nebylo, a tak od té doby žádné děti nezachraňuji ani jim nepomáhám.
    Já své holčičce pomohla kam chtěla a u toho jsem jí vysvětlila, jak se tam má dostat. Žádný pecivál z ní není, nikdy se nebála nikam vylézt a přijde mi jako radostné dítě, které si dokáže zařídit co potřebuje. (Je jí téměř 6 let)

    Kdybych měla napsat, co si myslím o tomto článku. Každá situace má několik řešení, každé rozcestí má několik cest. Není jedna horší a druhá lepší. Každý jsme jiný a každému vyhovuje něco jiného a je šťastný při jiné práci. Důležité je, aby všichni zůčastnění při tom byli šťastní. A také si myslím, že nebezpečný je jednostranný fanatizmus - Ať už hysterické zachraňování dětí, co o to nestojí, tak odsuzování matek, co se snaží pomoci.
    I když se lidé chovají odlišně, než bych se chovala já, snažím se je neodsuzovat, ale pochopit. … přiznávám, že ne vždy se mi to daří a u některých lidí to vzdávám, ale alespoň se snažím. Já také nezapadám do nějaké jedné cesty, co by si někdo vybral a dost mi vadí, že lidé okolo, místo aby se mě snažili pochopit, proč tak věci dělám, tak se mi snaží radit, jak to dělat mám.

    Těším se na další články, které rozpláčou i pobaví.

    Michaela’s

    OdpovědětVymazat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...