sobota 12. března 2016

O věcech a lidech

"Grétko, můžeš si půjčovat úplně COKOLI z mých šperků. Jen mi prosím neber TOHLE."
Tušíte správně. Je to stejné, jako když řekneš "Ztrať TO".


Honza mi vždycky uměl dávat nejlepší dárky k narozeninám.
Nešlo o jejich cenu. Je sice pravda, že často třeba stály třikrát víc, než bych si já, stará škudlína, troufla i jen zvažovat.
Důležité na nich ale bylo, že je uměl promyslet a trefit se do toho, co jsem si přála, aniž bych to věděla.

Moje první fire poi. Moje první dospělácké hodinky. Můj první zájezd do rakouského baby friendly penzionu.

A taky můj první perlový náhrdelník.

"Grétice, kde je ten náhrdelník z bílých korálků, se kterým jsi tu včera pobíhala?"

Neví. To se dalo čekat.



Ne, ne, ne, tohle ne. Začíná se mě zmáhat panika.
Obrátím celý byt naruby, zatímco děti poslušně sedí a listují v knížkách.
Asi tuší, že na maminku jde amok.

"Mami, já nechtěla. Nechtěla jsem ho ztratit. Promiň. Nebylo to schválně," opakuje Grétka jako mantru pořád dokola a hladí svou štkající, po dvou hodinách marného hledání na koberci zhroucenou maminku.

Věci.

Zaplnili jsme jimi své životy tolik, že jsme si ani nevšimli, jakou nad námi mají moc.

Já vím, zní to jak z nějakého debilního zenově-motivačního facebookového postu s obrázkem zapadajícího slunce a citátem "život je tvořen zážitky, nikoli věcmi".

Když Honza před čtyřmi měsíci zemřel, dostávala jsem spoustu soucitných reakcí, které začínaly slovy
"To musí být strašné, že
... nedostaneš do konce dědického řízení jeho snubní prsten.
... budeš každý den koukat na místa v bytě, kde stál/seděl/ležel.
... se musíš zbavit jeho oblečení."

Nic z toho mi ani v těch nejbolavějších chvílích strašné nepřišlo.
Nic z toho totiž pro mě nemá s Honzou nic společného.



Nikdy jsem nebyla typ člověka, který si pojí vzpomínky se "suvenýry".
Věcí se zbavuju snadno a bezbolestně, protože ty důležité vzpomínky mi zůstávají v hlavě i bez toho, že bych si je musela vyvolávat nějakým předmětem.

A pokud taková vzpomínka potřebuje vyvolávat, nepřijde mi zas tak důležitá.


Jenže dneska mi ruply nervy. Čtyři hodiny strávené venku na mrazu a poslední dobou stále častěji přicházející poslíčky se mnou asi udělaly své.

Podívala jsem se slzavýma očima na svou čerstvě čtyřletou, rozumnou holčičku a říkám:
"To přeci vůbec nevadí, breberko, jsou to jen hloupé bílé kuličky. Třeba někde časem vyplavou. Nezlobím se na tebe. Dneska to byl s vámi oběma super den," drolím ze sebe přes vzlyky věty jak z amerického rodinného sitcomu.

A taky že to byl super den.
To, jestli jsem, nebo nejsem majitelkou perlového náhrdelníku, na tom nic nemění.



No a pro srdíčkáře tu máme ještě happy end.

Náhrdelník jsem našla v kapse své mikiny, protože jsem ho Grétce včera vytrhla z ruky, aby ho náhodou někde neztratila. Měla snad větší radost než já a dostala ode mě velkou omluvu a obejmutí.




15 komentářů :

  1. Milá paní, doteď jsem s Vámi velmi sympatizovala. S některými Vašimi závěry jsem souhlasila více s jinými méně. Ale Vaše fotografie předpokládám Vašich dětí na skládce dřeva jsou neodpustitelné. Jednak je to velmi nebezpečné a jestli dřevo není Vaše, tak také odsouzeníhodné. Je to jako byste vystavovala, jak se svými dětmi chodíte na červenou, a používáte bez dovolení cizí věci. I když to není zamčené ani na řetězu, tak to někomu patří. Jistě je to možné a realizovatelné, ale bylo to opravdu Vaším záměrem. Je to záměrem Vašeho blogu dávat špatné příklady ostatním?
    Pokud ano, omlouvám se Vám. V opačném případě fotky prosím sundejte, a již nikdy nedovolte Vašim dětem lézt po skládkách dřeva. I když takové propagace nešvarů asi není trestná, určitě to není nic chvályhodného.
    To nesnižuje můj obdiv k Vám, jak zvládáte svou životní situaci. Přeji mnoho zdaru. Alice Palacká

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá paní Alice, pokud se na to díváte takto, tak to ani nemůžete jít na procházku do lesa - protože ten les jistě někomu patří!!! Leda že sama vlastníte les a chodíte výhradně jen tam...
      Váš příspěvek je poněkud mimo, nezdá se Vám?

      Vymazat
  2. Ano,tak to je komentar,ktery jsme vsichni potrebovali...ach jo.

    OdpovědětVymazat
  3. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  4. Nebudu si kazit karmu, s babou zlou jedovatou.
    Veroniko, vy si prosím taky nenechte zkazit náladu. Moc ráda vás čtu a upřímně obdivuju. Pro mě rozhodně jste dobrým příkladem, jak se poprat se životem, dopřát svým dětem prostor se rozvíjet a přitom neztratit sama sebe. Je prima, že se perličky našly, i když na nich ve finále štěstí nestojí a nepadá. A kdo nikdy nešel v lese po pokáceném kmeni, ať první hodí šiškou :-)
    Potřebu některých lidí, konkrétně paní Alice, poučovat, shazovat a urážet nechápu a je mi z ní blivno.

    OdpovědětVymazat
  5. Čistá pravda :D Další krásný článek! (včetně těch přírodních fotek) :-) konidana

    OdpovědětVymazat
  6. Vážená paní Alice, jsem babička zmiňovaných vnoučat. Záleží mi na jejich zdraví a štěstí více než komukoliv jinému. S vašim názorem jsem ale v naprostém rozporu. Vychovala jsem tři děti v podobném duchu a nemusím se ani za jedno stydět. Dokonce přežily i všechny nástrahy lesů, polí, vod i strání. Myslím, že vám se asi spíše zamlouvá styl norského Barnevernu a viděla byste spíše děti pod deklem nějakého dětského domova, než volně pobíhající v PŘÍRODĚ, která se vám jeví nebezpečná a hlavně SOUKROMÁ. Promiňte mi můj ostrý tón, ale docela jste mne zvedla ze židle. Růžena Hladíková - matka Veroniky

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hezký den, v norsku jsme byli několikrát a proti nám je to outdorová velmoc. S tím Barneverntem je to vedle :-) To jen aby se nešířily fámy, například jsme nikdy eměli problém i s malýma dětma ve vozíku na kolo, nebo že je vláčíme po hoách. Běžná věc...

      Vymazat
  7. Zjovaaa, ja si fakt az skoro do posledni vety myslela ze je to nejaky treskute satiricky koment co jsem nepochopila...a ono je to fakt mysleno vazne!!?!?! No tak to mozna pani Alice Palacka trumfne b hitparade i pana prezidenta!!

    OdpovědětVymazat
  8. Dobrý den, naše děti si hrály s tatínkem na kládách a dceři se jedna nakutálela na nohu. Naštěstí měla lýtko jen pohmožděné a rychle byla v pořádku. Ale paní doktorka byla jiného názoru, dostala jsem "za ucho", že jsem nechápala, odkud to přišlo a ze sestřičky vypadlo, že před týdnem šla čtyřčlenná rodina na výlet do lesa a vrátili se tři, protože jedno dítě jim zavalila kláda. Oni neměli takové štěstí jako my. Brát děti do lesa je fajn, my jsme tam skoro pořád, ale buďte na sebe opatrní.

    OdpovědětVymazat
  9. Hm...čím je asi vedená potřeba mentorovat takovým způsobem úplně cizí rodinu...? Soukromé klády v soukromém lese? Možná. Nebezpečí? To asi záleží na konkrétní situaci. Synek také chodí po poraženém stromě, když ho objeví, pokud je vidět, že strom je stabilní....

    OdpovědětVymazat
  10. Krásný blog, děkuji za to sdílení. Čtu poprvé a budu se sem vracet... Děti nechávám dělat různé vylomeniny, vylézt na strom až kam si sami stroufnou, klidně do špiček stromů. Ale klády jim nedovoluji, jednoduše proto, že vím o pár případech zlomených nohou. Nebezpečí se dělí z pohledu dítěte na odhadnutelná a neodhadnutelná. Tohle je ten druhý případ.

    OdpovědětVymazat
  11. Skvělý článek, který mě chytl za srdce... Tolik pravdy v něm. Petra

    OdpovědětVymazat
  12. Jezisi, pani napsala jen svuj nazor a napsala ho SLUSNE a vy vsichni tu neuveritelne zle reagujete a skoro vlastne nadavate. V cem jste lepsi? Diskutujte s ni o tom, napiste ji v cem s ni nesouhlasite a proc, pokuste se ji presvedcit, ze nema pravdu ALE SLUSNE! Vubec vsude na diskuzich ci v komentarich velmi casto pozoruju, ze kdyz nekdo napise kriticky, nesouhlasny nazor s necim/ na neco, tak se na nej lidi jen zle sesypou, zavali jej nadavkami, urazkami atd. Clovek aby se bal napsat svuj nazor. Pritom se pak da krasne o nem psat, diskutovat, vymenovat argumenty a muze se podarit, ze jedna nebo obe strany neco uznaji, prehodnoti, s necim budou souhlasit, presvedci se atd..

    Ted k clanku. Ja bych to nevidela tak vyhranene, ze veci nepotrebujeme, aby nam neco ci nekoho pripominali. Nekdo ma suvenyry z cest rad. Ono je v zivotr tezke si uplne vse pamatovat. I proto porizujeme fotografie. Nekdo rad vyzdobuje byt dekoracnimi predmety, nekdo rad neco sbira...A ztratit darek muze mit jinou hodnotu pro cloveka nez to, ze se zttatila vec. Byla to vec, kterou mi nekdo daroval, travil cas nad premyslenim o jeji koupi, chtel mi udelat radost atd. S timto clankem se uplne neztotoznuji, coz se mi na vasem blogu prakticky nestava :-) Ale o tom to je. To je v poradku.
    Sarka

    OdpovědětVymazat
  13. Dovětek paní/slečny Šárky je tou správnou tečkou za tím celým příběhem o kládách a jednom náhrdelníku ;-)

    Mimochodem jsem proti kládolezení, stromy podporuji, ale nakonec syn spadl právě ze stromu, takže...
    Petr

    OdpovědětVymazat

Kdo je Veronika Hurdová?

Kdo je Veronika Hurdová?
Veronika je šťastná žena. Kdyby se snažila dopředu naplánovat svůj život, nemohlo to dopadnout líp než skutečnost. Je mámou tří báječných dětí, jejichž věk se neustále mění, ale vypadá to, že nebude trvat dlouho a všechny ji přerostou. Kdysi dávno, bylo to nějak hned potom, co vymřeli dinosauři, si založila blog s naprosto hloupým názvem Krkavčí matka. Její mladické neuváženosti navzdory si ale její psaní získalo srdce mnoha tisíců čtenářů, díky čemuž si Veronika dnes může žít svůj sen. Je autorkou několika knih a napsala jich už tolik, že při dotazu na jejich celkový počet znejistí. Ve zbytku času Veronika učí děti doma, hodně s nimi cestuje a dobrovolničí na farmách po světě.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...