pátek 10. prosince 2021

Když se opatření stává cílem, přestává být dobrým opatřením. Goodhartův zákon v praxi na příkladech historických i jednom současném


Jedna z mých prvních brigád, když jsem přišla v 18 letech do Prahy, bylo rozdávání letáků v metru. Ráno jsme dostali štůsek letáků a cílem bylo je co nejdřív všechny rozdat. Kontroly chodily náhodně a sledovaly, jestli stojíme v určeném vestibulu stanice metra.

Nebyla to úplně brigáda snů. Letáky nikdo nechtěl a krom toho, v metru strašně fičelo a v listopadu tam byla strašná kosa. A já zimu nesnáším.

Co napadlo nejen mladou holku, ale i většinu jejich kolegů, aby cíl splnili a vypadli z vestibulu metra co nejdřív? Ano, hádáte správně. Půlku letáků jsme hodili do koše ještě předtím, než jsme se na místo postavili. No a pak jsme vesele rozdávali, dokud jsme neměli prázdné ruce.

Pyšná na to nejsem a dneska bych už práci buď poctivě udělala, nebo bych se na ni vůbec nepřihlásila. Ale proč o tom píšu?

Chci vás seznámit s jedním velmi zajímavým zákonem, který se nazývá zákon Goodhartův.

Že jste o něm nikdy neslyšeli? Goodhartův zákon obecně říká, že "jestliže se určitá proměnná stane cílem, potom přestane být dobrou proměnnou“. 


Konkrétně jej pak můžeme vyjádřit takto: Když se opatření stává cílem, přestává být dobrým opatřením. Jinými slovy, když nastavíme jeden konkrétní cíl, bude tendence optimalizovat tento cíl bez ohledu na důsledky. To vede k problémům, protože jsou zanedbávány jiné stejně důležité aspekty situace. (zdroj Wikipedie)

Možná je pro vás teď těžké si toto představit v praxi. Pojďme se tedy podívat na nějaké konkrétní příklady, kde Goodhartův zákon platí.

Příklad 1: Hon na kobry v koloniální Indii

V dobách, kdy byla Indie anglickou kolonií, byli Britové zděšeni počtem kober v hlavním městě. Slíbili proto místním odměnu za každou zabitou kobru, kterou jim donesou.

Místní, poháněni finanční odměnou, se pustili do úkolu svědomitě. Vše šlo skvěle. Až do té doby, než se zjistilo, že motivace k získání peněz za mrtvou kobru je tak veliká, že po celém Dillí vznikly množírny kober, které pak odměny lační Indové zabíjeli.

Celá eskapáda měla ještě vtipnou dohru. Jakmile Britové podvod s kobrami prokoukli, nařízení zrušili. Indové pak už ale neměli motivaci jedovaté hady chovat, a tak je vypustili do ulic hlavního města, čímž se počet kober ještě zvýšil.

(zdroj zde)

Příklad 2: Daň z oken v Anglii

V roce 1696 chtěl Vilém III. Oranžský zavedl daň z nemovitosti. A aby byla "spravedlivá" (rozuměj aby chudí platili méně a bohatí více) a dobře se počítala, rozhodl, že výše této daně bude stanovena podle počtu oken budovy. Čím větší budova, tím více oken, uvažoval Vilém.

Geniálně jednoduché, že? No, ne tak docela. Problém byl jednak v tom, že někteří chudí lidé bydleli pospolu ve velkých domech, které měly logicky mnoho oken. 

Druhým problémem (kde by se dalo aplikovat Goodhartovo pravidlo) byla však vykutálenost bohatých. Ti, aby se vyhli vysokému zdanění, začali zazdívat okna stávajících budov. A u budov nových se sklem šetřili.

Daň z oken byla zrušena až v roce 1851.

(zdroj zde)

Příklad 3: Znečištěné ovzduší v Mexiku

V roce 1989 byli mexičtí úředníci zděšeni tím, že znečištění způsobené auty v hlavním městě roste. Vymysleli proto geniální plán. Pod pokutou zakázali ve vybrané dny jezdit autům s SPZ končící na konkrétní číslo.

Vše vypadalo skvěle. Do té doby, než po nějaké době od zavedení tohoto opatření začal opět počet aut v ulicích stoupat a znečištění nejenže vzrostlo, ale dokonce předčilo původní hodnotu. Co se stalo?

Kdyby se mexičtí úředníci podívali do historie jiných zemí, které se toto opatření pokusily s obdobně nevalnými výsledky zavést, mohli se fiasku vyhnout.

Vychytralí Mexičané totiž navenek nařízení dodržovali, aby se vyhli tučné pokutě. Ale protože se nechtěli mačkat v MHD, poradili si jinak. Ti bohatší z nich si koupili ke svému autu nějakou ojetinu. Zásadní nebyl její stav, ale komplementární SPZ. No a ti chudší? Odšroubovali SPZ ze starších aut a každé ráno si ji poctivě přehazovali.

(zdroj zde)


Je již nyní zřejmější, co je to Goodhartovo pravidlo? Pojďme si jej ještě jednou připomenout: 

"Když se opatření stává cílem, přestává být dobrým opatřením."

Na konci listopadu dorazilo do našich médií zpráva, že Gibraltar naočkoval 118 % populace. To je skvělé, zajásáme. Čím víc očkovaných, tím zdravější populace. 

Pomiňme teď na chvíli to, že v té stejné zprávě bylo uvedeno, že Gibraltar zaznamenal dramatický nárůst nakažených. Nemusíte totiž mít doktorát ze statistiky, abyste namítli, že vyšší než 100% proočkovanost populace je pitomost.

A jak se tohoto kouzelného čísla podařilo Gibraltaru dosáhnout? Inu, jednoduše. Započítává do něj i Španěly, kteří dennš překračují hranice za prací v tomhle turistickém ministátečku.

A tak i když je to logický nesmysl a toto číslo vlastně o ničem nevypovídá, uvádí se do oficiálních statistik. Proč? Jednoduše proto, že proočkovanost populace se nyní stala veličinou měřící zdraví národa.

Už slyším, jak některým z vás startují motory. Ale v tomto článku se nechci přít o samotné účinnosti či neúčinnosti očkování. A proto ještě jednou zopakuju Goodhartův zákon: Když nastavíme jeden konkrétní cíl, bude tendence optimalizovat tento cíl bez ohledu na důsledky. To vede k problémům, protože jsou zanedbávány jiné stejně důležité aspekty situace.

Nejde tedy o to, zda je očkování dobré či špatné (to nechť si vyhodnotí každý sám). Napadat tuto mou argumentaci s tím, že jsem popírač očkování, by bylo v tomto kontextu stejné, jako mě obviňovat z chování kober, zatloukání oken či šmelení s ojetinami.

Zpochybnitelné by samozřejmě bylo, zda na jev "proočkovanost populace proti covidu" lze aplikovat Goodhartův zákon. Vzhledem ale k tomu, že již vznikají tendence, které sice vedou ke zvýšení kýženého čísla, ale vytvářejí efekty, jež neoptimalizují zdraví, odvážím se tvrdit, že Goodhartovo pravidlo zde platí. 

Potíž vidím v tom, že z očkování jsme si udělali modlu, ke které se toužebně upínáme jako ke spáse. Procento proočkovanosti populace se stalou etalonem zdraví. 

A proto, že jsme nyní nastavili právě tento jeden konkrétní cíl, je velmi pravděpodobné, že vzniknou i tendence optimalizovat tento cíl bez ohledu na jeho důsledky.

Možná vás samotné napadne, k jakému chování výše uvedené může vést. Mne toho napadá spousta, nicméně nechci veřejně nabádat k obcházení zákonů, a to ať už si o nich myslím cokoli (ačkoli ze své subjektivní zkušenosti vím, že se tak děje). Stejně tak nechci na nikoho ukazovat prstem, že záměrně či z nedostatečné znalosti ohýbá výsledky (i když jsem si sama za sebe jistá, že tomu tak je - viz příklad Gibraltaru, který považuju za špičku ledovce, který se jen nepříliš chytře sám odkopal).

Zmíním proto jen problém, ke kterému si myslím, že honění se za grálem jednoho co nejvyššího čísla může přinést jako boční efekt. Od našich vládních představitelů a různých autorit i "autorit" nyní slyšíme, že zpět ke zdraví se můžeme dostat jen díky vysoké proočkovanosti.

Tato úvaha mi přijde nejen zcestná, ale ve svých dlouhodobých důsledcích i nebezpečná.

Žádné komentáře: