Podobné dotazy se mi teď ke konci roku množí. Nikdy předtím jich nebylo tolik. Netuším, čím to je. Možná jak je doba vykloubená, vytahuje naše nejtemnější obavy na povrch.
Nemám kouzelný proutek, kterým bych uměla mávnout a váš strach tak rozpustit. Ale vím, co pomáhalo a pomáhá mně. Samozřejmě mě tahle myšlenka po Honzově smrti taky napadla a opakovaně se vrací: Co bude s dětmi, když jim umře i ten jeden, poslední rodič?
Zajímavé je, že ačkoli se mi toto téma čas od času vynoří, nijak mě neděsí. Vždy, když přijde, tak si jej prohlédnu a pak zase propustím, aby si žilo svým vlastním životem.
V následujícím článku nasdílím, co mi k tomuhle stavu vědomí pomáhá. Třeba to pomůže i vám, pokud ve vás představa vlastního skonu vyvolává v souvislosti s dětmi svíravé pocity.
A třeba taky ne. I to je v pořádku. Určitě si ale myslím, že by stálo zato popřemýšlet, zda existují jiné cesty, jak dojít v tomto ohledu vnitřního klidu.
Protože kdo se bojí smrti, bude se dost pravděpodobně bát až... do smrti.
1) Zařiďte si praktické záležitosti
Možná vám přijde brzy sepisovat závěť, když ještě nemáte jediný šedivý vlas. Ale věřte mi, jestli opravdu chcete o své pozůstalé pečovat, jedna z mála věcí, co jim v době po vašem odchodu pomůže, je jakýkoli záchytný bod.
Vyjádřením své poslední vůle nijak smrt nepřivoláváte. Je to zkrátka jen racionální krok, který usnadní pozůstalým první měsíce po vašem odchodu.
Dejte si do pořádku své finanční a majetkové záležitosti. Zajistěte, aby se v případě vaší smrti mohli vaši nejbližší dostat do vašeho e-mailového účtu. Sepište, jak by mělo být naloženo s vaším tělem po smrti. Vyjádřete přání, jak by mělo být naloženo s dětmi, pokud zůstanou bez rodičů.
2) Ukliďte si v životě
Tohle zní jak rada z víkendové přílohy novin pro ženy. Ale nevím, jak lépe opsat to, co se snažím vyjádřit.
Mít uklizeno v životě pro mě znamená, že když jdu večer spát, nemám výčitky. Nesypu si popel na hlavu, co všechno jsem mohla udělat líp. A pokud cítím v některé z oblastní svého života nelad, pak pracuju na tom, abych to změnila. I když je ta změna někdy bolavá a musím třeba přinést nějaké oběti.
Pokud jde o děti, je to vlastně prostinské. Protože ony tak žijí přirozeně, stačí se k nim jen přidat. Kolikrát je přes den obejmete a pohladíte? Dáte jim pusu na rozloučenou a na dobrou noc? Řeknete jim, že je máte rádi pokaždé, když na to pomyslíte? Urovnáte do večera všechny hádky, které přes den nastaly? Dáváte jim volnost v tom, aby si tvořily krásné vztahy s příbuznými? Chodíte spát s čistým srdcem, ve kterém nejsou pocity záště, nespravedlnosti či ublížení?
Pokud je odpověď ne, pak je ještě pořád čas to změnit. Pořád jste ještě naživu. :)
3) Neprodlévejte ve strachu, ničemu to nepomáhá
Někteří lidé mi psali, že je vlastně normální mít strach z toho, že umřu. Obzvlášť když mám malé děti.
Uznávám, že i tohle je jedno z možných nastavení, jak život prožít. Ale já sama bych ho takhle žít nechtěla. Strach je pro mě křeč. A já mám v sobě velmi silný princip, který mě nutí harmonizovat vše nejen v mém okolí, ale i uvnitř sebe. Toužím po jemnosti. Tam, kde cítím napětí, cíleně jej rozpouštím láskou.
Jen tak se můžu cítit uvolněná. Jen tak moje duše může spokojeně tančit. Jen tak můžu být svobodná a šťastná.
A navíc pokud zůstanu čistě racionální: Strach ze smrti nefunguje jako její prevence. To, že se budu bát, nijak mou smrt neoddálí. Ale s jistotou mi zajistí život, kde jedna moje část bude v neustálé křeči. Můžu-li si tedy vybrat, jestli se bát či ne, volím to druhé.
 |
| Zajímá vás téma přijetí smrti do života? Po smrti mého muže jsem napsala knihu Moje milá smrti. Od jejího vydání v roce 2017 si ji přečetly už desetitisíce čtenářů. Je to knížka, u které budete plakat i smát se. A možná, možná ve vás nechá stopu, díky které budete žít svůj život naplněněji než kdy dřív. |
4) Důvěřujte, že svět je dobrý a vše se v něm děje z dobrého důvodu
Tohle je stav mysli, ke kterému lze asi jen těžko dojít lusknutím prstů nebo ze dne na den z prostého chtění. A přesto je pro mě při smiřování se s vlastní smrtí a s tím, co bude, až tady nebudu, naprosto zásadní a ze všech výše zmíněných bodů vlastně nejdůležitější. Je to stav mysli, který si cíleně udržuju a tříbím.
Život nám do cesty strká spoustu zkoušek, u kterých si můžu říct, že jsou to klacky pod nohy. Ale stejně tak se můžu rozhodnout, že je budu brát jako příležitosti, díky kterým se něco naučím.
Teď přijde takové mini-ezo-okénko: Věřím tomu, že naše duše si vybírají svou inkarnaci. A spolu s ní si vědomě volí i zkoušky, kterými chtějí projít. Pokud jimi projdou s otevřeným srdcem a obrátí je to do větší lásky a důvěry, pak tuto zkoušku složí úspěšně.
No a pokud se jim to nepovede, nevadí. Budou si ten stejný level hry moct zahrát znovu. :-)
Tuhle víru chovám nejen vůči svojí duši, ale aplikuju to i u dětí. Pokud si sem přišly zakusit být sirotky, pak to jejich duše toužila prožít. Nemusím tomu rozumět. Nemusím v tom vidět benefity. Nemusím vždy vidět na konec řetězce událostí, ke kterým dnešní zkouška a temné chvilky, které přináší, vede.
Ale můžu věřit v to, že svět je dobrý a vše se v něm děje pro dobro nás všech.
Žádné komentáře:
Nové komentáře nejsou povoleny.