Není důležité ani vyhrát, ani zúčastnit se. Hlavní je s laskavostí naslouchat svému tělu

Když jsem byla malá, ráda jsem koukala na olympiádu. Na letní. 

Na zimní jsem se nedívala, protože mi byla zima jen z toho koukání.

Pamatuju si ten slavnostní pocit, že jen na pár dní zaplanou olympijské ohně a pak čtyři roky šlus. Napjatě jsem držela palce každému z českých sportovců, i když bylo třeba jasné, že nemá šanci. 

Bylo to jako koukat na Pevnost Boyard nebo Hry bez hranic, akorát to bylo "opravdové".

S postupujícími roky moje nadšení ochladalo. Začala jsem vnímat i jiné prvky olympiády, které se mi už tak moc nelíbily. 

Peníze. Mocenské strkanice. Politizace her. Vyplýtvané prostředky na stavbu areálů, které se už nikdy nevyužijí. Ekologická stopa. Doping.

Coubertin by možná plakal, kdyby viděl současnou podobu Olympijských her.

Pak se mi dostal do ruky článek ve 100+1, kterou taťka tenkrát odebíral. Nechal na mě nezapomenutelný dojem. Psalo se v něm o možnostech lidského těla. Vědci analyzovali lámání sportovních rekordů v dlouhém časovém horizontu. (Strašně ráda bych ten článek dohledala, ale nepodařilo se mi, tak budu parafrázovat, za což se omlouvám.)

Zatímco ještě před pár desítkami let dosahovali nejlepší sportovci cca 70 % úrovně dnešních olympioniků, dneska už se mezi špičkou bojuje o zlomky procent. Autor článku kladl spolu s vědci otázku, kam toto může jít dál, když už nyní jsou medailisté na 99 % možností lidského těla?

Bude se hrát čím dál víc kličkovaná mezi sportovními lékaři a antidopingovou komisí? Nebo dojde na slova futurologů, kteří věští, že bionická vylepšení lidí se postupně stanou standardem? Těžko říct. 

Jisté je jen to, že diváci chtějí senzace. Dojemné příběhy. Pokořené rekordy. Náročnější prvky. Souboje vyhrané o čas tak krátký, že v něm nestihne člověk ani mrknout.

Jak je známo, s jídlem roste chuť. Podobné je to s dopaminem: to, co mě uspokojilo včera, mi dnes přinese uspokojení o trochu menší. Příště budu potřebovat větší dávku.

Když letos začala olympiáda, zaznamenala jsem to až po několika dnech, kdy Markéta Nausch Sluková obrečela svůj pozitivní test na covid. Bylo mi jí líto. Ne snad tak kvůli tomu, že tak dlouho dřela a teď se bojů nezúčastní.

Popravdě? Na světových beachvolejbalových turnajích pořádaných vícekrát do roka bývá úroveň často srovnatelná, ne-li lepší. Jenže olympiáda je věc prestiže. Markéta např. uvedla, že kvůli odloženému termínu OH posunula o rok konec své kariéry i plánované těhotenství.

Přijde strašně smutné, že olympiáda vytváří na sportovce nesmyslně velký tlak. Je to kariérní vrchol, kterému se podřizuje všechno.

Mladičká gymnastka Aneta Holasová si pár měsíců před olympiádou zlomila lýtkovou kost, naštípla hlavici holení kosti a přetrhala vazy v kotníku. I přesto nastoupila do bojů pod olympijskými kruhy. Ani čtveřitá tejpa kolem achilovky však nevydržela. Své sestavy dokončila s bolestí, ale podle svých slov šťastná.

Říká se, že není důležité vyhrát. Já si ale nejsem jistá, jestli je nutné  za každou cenu zúčastnit se.

Anetu v komentářích lidé oslavovali jako hrdinku. Když však současná největší gymnastická hvězda Simone Biles oznámila, že odstoupí z víceboje, aby si ochránila své duševní zdraví, snesla se na ni na (českých) sítích vlna kritiky.

Dobře, možná ještě pochopím, když někoho trápí "promrhané prostředky daňových poplatníků" (nicméně kdyby se člověk zrovna tímhle měl trápit, tak se životem protrápí, protože se mrhá, kam se podívám).

Lidé však Simone většinou odsoudili za slabost. Je to přeci její povinnost nastoupit! Co to je za výmluvy –⁠ duševní nepohodlí?

Já však v Simonině rozhodnutí vidím velkou sílu. Dala přednost sobě před očekáváními druhých. Neobětovala se na oltář olympijských her.

Zkoumám už pohyb mnoho let. V článku Proč dávám přednost pohybu před sportem? jsem popisovala rozdíl, který vnímám mezi sportem a pohybem. Sport je často o překonání se, sebezapření, potlačení bolesti. Oproti tomu pohyb je laskavý, čistě radostný, tělu naslouchající.

Cvičím jógu podle instruktorky Juliany Spicoluk, která je shodou okolností bývalá gymnastka. Po celou dobu cvičení vyzývá k jemnosti. 

Měj se svým tělem trpělivost. Jsi dnes přesně tam, kde máš být. Dýchej. Užívej si to. Spoj se se svým záměrem. Nespěchej. Poslouchej, co ti tvé tělo říká, co je mu příjemné. Nemusíš dělat nejtěžší variantu pozice. 

Všechny tyto věty jsou v přímém rozporu s tím, k čemu jsou dnešní vrcholoví sportovci hnáni. Vím, že jóga není jen tělesné cvičení, ale přesto se nemůžu tomuto srovnání ubránit.

Nemám ambici zastavit rozjeté olympijské soukolí, které se točí čím dál rychlejším tempem. 

Jen zkrátka cítím, že už na ni nedokážu koukat stejnýma očima jako v dětství.