středa 9. června 2021

Umění (o)pouštět děti. Milovat znamená vědět, kdy nastal čas pustit toho, koho milujeme


Je to něco, na co se nejde dopředu připravit. Když svíráte v náručí novorozené miminko, nedokážete si představit, že jednou vyroste a nebude vás potřebovat.

První roky péče o dítě se to zdá být spíš naopak. Kladete si otázku, jestli ten kolotoč někdy skončí. Ale ono se to plíživě děje, den za dnem. Aniž byste si toho všimli.

Dítě se naučí samo jíst. Samo oblékat a zavazovat tkaničky. Samo sprchovat a čistit zuby. Samo chystat svačiny. Samo chodit ven a jezdit MHD.

A pak se jednoho dne probudíte a zjistíte, že je velké a se spoustou věcí si poradí i bez vás.

Mým dětem je teď 5, 7 a 9 let a proces odpoutávání se ode mě už dávno začal. U každého je to jinak rychle a v jiných oblastech, ale děje se to přímo před očima. 

Doma moji fyzickou pomoc děti potřebují jen zřídka. Hrají si spolu nebo s kamarády. Učí se samy, já jen občas něco poradím. Dělají čím dál častěji samostatné výpady do světa "tam venku".

Mám z toho radost, že se to děje. Jako domškolákům jim mnozí věštili, že budou schovaní za máminou sukní ještě ve třiceti.

Ale já nikdy nezapochybovala, že se začnou odpoutávat, až budou připravené. Snažila jsem se celý jejich život, aby byly co nejdřív samostatné. Dítě zvládne tolik věcí, když mu necháme důvěru!

Tom Hodgkinson ve své knížce Jak být líný ve souvislosti s péčí o děti píše: 

"Nechte je být. Nechte je se s tím poprat. Měli bychom odolávat potřebě chovat je jako v bavlnce a místo toho je nechat, aby se postarali sami o sebe, jak jen to jde. Krom toho, že to činí život rodiče snazší, posílíte tím u svých dětí vlastnosti jako soběstačnost a vynalézavost."

Vidím, že jejich sebevědomí (ve smyslu vědomí vlastní sebehodnoty) stále roste. Díky tomu nacházejí sílu se mě pouštět a stavět se na vlastní nohy.

Vnímám, že tohle je cíl výchovy. Chovat dítě tak dlouho, než si upevní svůj střed a stane se dost silným na to, aby opustilo rodičovskou náruč.

(O)pouštění mě nenaplňuje smutkem a prázdnotou. Je to spíš krásně sladkobolné. S láskou je pozoruju, jak roztahují křídla. A užívám si ty čím dál vzácnější momenty, kdy si přijdou pro radu nebo pomazlení. Kdy mají chuť se mnou sdílet nebo mi něco vyprávět.

Postupně svou náruč otevírám, pouštím je a čekám, jestli se do ní vrátí. Počítám s tím, že jednoho dne už zpět nepřiletí. A je to tak v pořádku.

Jednou přijde čas, že moje role mámy bude jen symbolická. Zapadaná prachem. Nepodstatná pro vztah dvou lidí, kteří jsou dospělí a na všech úrovních sobě rovni. A vlastně se i těším na chvíli, kdy mladá generace přebere otěže a bude tou, která řídí světaběh, a já budu moct jít do ústraní.

Obecně mi nedělá dobře, když na mně někdo visí. Považuju to za toxický způsob lásky. Když já tobě, tak ty mě. Něco za něco.

Přehnaná péče o dítě není podle mě důkazem lásky a dobrého rodičovství. Jednak může rodiče nadmíru vyčerpávat. A jednak vytváří nezdravou závislost, kdy si rodič buduje svou pozici, aby mohl dítě co nejdéle ovládat a zdánlivě si tak pojistil jeho vděk a lásku. 

Je to ale funkční strategie?

Dítě se nakonec stejně z rodičovských záchranných sítí dřív nebo později vymaní. A pokud ten proces bude nevědomý a z jedné (rodičovské) strany násilně pozdržovaný, bude to bolet. Dítě, ale nejvíc rodiče.

V knížce Man and Boy od Tonyho Parsonse vede hlavní hrdina rozhovor se svou maminkou poté, co jim zemřel tatínek.

"How do you manage to carry on after losing Dad? I mean, you were with him all your life. I can't imagine what it must be like to try to fill a gap that big." (...)

"You have to learn to let go," my mother said. "That's part of it, isn't it?"

"Part of what?"

"Part of what it means to love someone. To really love someone. If you love someone then you don't just see them as an extension of yourself. You don't just love them for what's in it for you. (...) Love means knowing when to let go," she told me.

Pod tu poslední větu bych se podepsala. Milovat znamená vědět, kdy nastal čas pustit toho, koho milujeme.

Ať už to jsou děti či dospělí.

---

PS1: Téma (o)poštění dětí se objevuje i v románu pro dospívající děti Agnes a Zakázaná hora. Maminka Leila vede s 11letou Agnes tento rozhovor, než se dívka vydá vstříc hoře, která si ji zavolala.

ilustrace od Alishy Zalesak
„Ano,“ odpověděla Leila a slzy měla už zase na krajíčku. „Ano, byla. Ale já nepřipustím, aby mi ta zpropadená hora vzala podruhé to, co na světě miluju nejvíc. Takovou ztrátu bych už podruhé neunesla.“

Agnes si všimla maminčiných lesklých očí. Chytila její tváře do dlaní a najednou to bylo, jako by si ty dvě prohodily role matky a dcery. „Maminko, já to ale musím udělat. Musím! Musím se aspoň pokusit! Proč by se mi jinak ten sen zdál, kdyby si mě Zakázaná hora nepřitáhla?“

„Agnes, ty víš, že jsem ti za celý tvůj život nebránila v tom, abys poslouchala volání svého srdce. Vždycky jsem tě podporovala ve všech tvých rozhodnutích. Ale teď mám strach.“

„Já vím, mami. Vím, že máš o mě strach. Jenže když to neudělám, stane se ze mě Stín. Musím se vydat na Zakázanou horu. Prosím, nech mě jít. Maminko… Prosím…“

Leila se zadívala do prosebných očí své dcery. A najednou v nich zahlédla tolik důvěry v sebe samu a odhodlání, že jí bylo jasné, že Agnesinu rozhodnutí nemůže stát v cestě.

„Dobře, holčičko moje. Máš pravdu, není proč to odkládat. Odpoledne svolám kmen.“

---

PS2: A tady ještě jedna nádherná písnička od Marušky Tilšarové o tom, jak je těžké i úžasné sledovat, jak dcera pomalu odchází. Pokud se vás tohle téma týká, tak slzy dojetí zaručeny.