úterý 25. října 2016

Kde vzít energii, když všechny záložní zdroje došly

"Pomóóóc!" křičím z kuchyně a z nohy mi crčí na podlahu krev.
Ty střepy z rozbité misky jsem včera zametla skoro všechny. Až na jeden, který mi právě trčí z nohy.

Nějak se to dneska všechno nasčítalo.
Ráno dvě a půl hodinky venku v hustém dešti.
Po včerejším tréninku mi vržou při každém kroku o sebe dva obratle a je to čím dál větší vopruz.
Janek mě dnes už popáté pozvracel.
Grétka s Marjánkem už snad hodinu uklízí pokoj bez sebemenšího náznaku, že by se objem bordelu poházeného na zemi zmenšoval.



Cítím, jak mi dochází baterky.
Být cholerik, tak už u nás doma lítají talíře. Bez ufounů.


Uložením dětí pro mě ale den nekončí. Čeká mě kupa práce a jako bonus chystání se na podzimní Apaluchu, na kterou zítra vyrážíme s bývalými kolegy a kupou dětí.

Do toho mi píše kamarád, že na mě myslí, protože Honza by měl zítra 35. narozeniny. Děkuju pěkně. Jako bych na to mohla zapomenout.

Kamarádka se mě nedávno ptala, že nechápe, jak to dávám.
Když vlastně musím sama energeticky živit tři další bytosti.


Tam jsem si uvědomila, že kdybych to měla nastavené takhle, tak už jsem dávno úplně vycuclá


Už jsem určitě někde mluvila nebo psala o tom, že děti vnímám v mnoha ohledech jako samostatné svobodné entity. Svoboda je ale pro mě vždycky neodlučitelně spjatá se zodpovědností.
A bylo by setsakra nezodpovědné maminku vycucávat.

Sama sebe neberu jako rodinnou energetickou banku, která pouští k dětem energii, kdykoli si "zmáčknou vypínač".

Představuju si to jinak.

Jako rodina máme doma nějaký balík energie.
Z toho každý čerpáme, kolik potřebujeme.
No a někdy se stane, že za den balík vyčerpáme a už prostě není odkud brát.
V takovou chvíli je potřeba nahodit záložní zdroje.
A je jedno, kdo z členů rodiny se do toho pustí.
Můžou to být klidně i děti.

A funguje to báječně.




Jak to vypadá v praxi?

Dneska třeba zafungovala jako záložní zdroj čtyřletá princezna


Když jsem odpoledne uložila Jeníčka, výchovně pustila dětem Kung fu pandu a padla obličejem do gauče s bolavými zády, sama se nabídla, že mi je bude 20 minut masírovat, když je nechám koukat.
Tak co by ne, že jo :-)

Když jsem si vrazila ten pitomý dvoucentimetrový střep do nohy, naběhla s kupou kapesníků a vysoce funkční náplastí s kočičkami, která léčí roztrženou nohu už jen když se na ni člověk podívá.

Když jsem měla večer číst dětem pohádku a neměla jsem sílu, tak jsem nadhodila, že dneska by mohly vyprávět ony.
Byla jednou jedna chaloupka a ta stála úplně o samotě. Nebyla to ale obyčejná chaloupka, ale začarovaná. Žili v ní upíři. Nebyli to obyčejní upíři, kteří lítají v noci a koušou do krku. Oni pili krev ve dne. A komu? Třem dobrým lidem...

Dnešní pohádka mohla být přesně taková. Ale místo toho jsem si poslechla Grétčino vyprávění o tom, jak jsme měli dneska krásný den.


Až budete příště padat na ústa, zkuste si vzpomenout, že máte možná vedle sebe malé power banky


Tak. A já jdu pracovat a balit :-)





4 komentáře:

  1. Prima... Zvlášť kočičková náplast musela fungovat bezvadně! :) Mě dnes dobila baterky tříměsíční dcera, když se na mě po náročné odpolední epizodě (koho napadlo jít jako doprovod s miminem v sedačce do bazénu, kde je dusno, a pak ještě k veterináři a do krámu) začala po kojení bezostyšně řehtat :) Za chvíli jsme se chechtali všichni ;)

    OdpovědětVymazat
  2. Ano, děti v tomhle ohledu opravdu překvapují. A musím říct, že podobně mi pomáhal náš 3letý syn v posledních dnech, kdy jsem omarodila těhotná s velmi bolestivým problémem. Najednou jsem měla pocit, že povyrostl. Chodil mi utírat oči od slziček, podával mi vodu, nosil ovoce na svačinu (z vlastní iniciativy), a do postele mi dal své plyšové kamarády, abych už nebyla smutná.
    A jen co se mi udělalo líp, zase se srazil do toho stejného tříleťáka, co kňourá z únavy a večer nechce spát :D
    Helča

    OdpovědětVymazat
  3. Tak tohle mne dneska vysloveně potěšilo. Díky.

    OdpovědětVymazat
  4. ty jo, jak ti rozumím... říká se prý, že nejtěžší zkouškou vztahu je stavět barák vlastníma rukama a mít druhé dítě... no, tak my si to radši dali obojí, protože proč ne najednou, že? obdivuju moji mámu, která zůstala se dvěma dětmi sama, když mi bylo půl roku, s nedostavěným barákem nad hlavou... a všechny vás, který to zvládáte den co den a nezhroutíte se, protože já v modu dětí jedu měsíc, ještě minimálně pár měsíců mě čeká a jsem tak vycucaná, že se každej večer přemlouvám do kolotoče koupání a uspávání a nejradši bych se někam zazimovala k zimnímu spánku a nechala se vzbudit na jaře, až mi řeknou, že se mám stěhovat... ale zvládnem to... musíme... protože jednoduchý věci jsou nudný a nuda je pro sraby... ;-)

    OdpovědětVymazat