úterý 7. června 2016

Kdyby tohle byl můj poslední den...

Můj denní režim je po narození třetího dítěte dost našlapaný.
Janek vstává před šestou.
Od té chvíle se celý den nezastavím.

Krmím, kojím, podávám, utírám, peru, umývám, utěšuju, hladím, dezinfikuju, nalévám, vylévám, přináším, poponáším, vařím, maluju, vystřihuju, převlékám, přebaluju, hledám, zapínám, vypínám, stelu, popoháním, koupu, čtu, ukládám a sem tam si vzpomenu, že mám taky dýchat.

A večer, když tři nejmladší členové našeho čtyřčlenného komanda odpadnou, sednu v devět k počítači a do půlnoci pracuju.
A ne, psaní blogu není moje práce. Takže vlastně teď prokrastinuju.


Janek ještě neumí chodit, ale do postele se mi po ránu už nalifrovat dokáže.


Po pěti hodinách spánku přerušovaného kojením bych možná i měla nárok na to být po ránu zpruzelá.

Ale nějak nejsem.

"Dobré ráno, můj malý chlapíčku," pusinkuju Jeníčka.
"Dobré ráno, dinosaurusi," vítám Marjánka, který odmítá slovo dinosaurus správně skloňovat.
"Dobré ráno, kočičko, princezno, kytičko, beruško... nebo co dneska jsi?" zdravím Grétku a hádám, které z oslovení její citlivou rozespalou dušičku po ránu nerozhází.

Začít den hezky je docela jednoduché. Jaký si to uděláš, takový to máš.


Jenže pak přijde den se svými pavouky a netopýry.



Dobré ráno, Vietname
Řev. Jekot. Brek.
Rozbité hlavy. Odřená kolena. Přiskřípnuté prstíky.
Zadrobená podlaha. Rozpatlaná plastelína. Vylitý čaj.

Neřešitelné hádky. Nesplněné sliby. Poťouchlé záškodničení.

On mě bouchl. Ona mě bouchla.
Já jsem jí to vrátil. Já jsem mu to vrátila.
Já už nemůžu, nechci, nebudu, nepůjdu, neudělám.

Staré mudrosloví moudře, přemoudře praví, že stokrát nic umořila osla.
Tak co by ne oslici.

Zvlášť když víte, že večer nepřijde nikdo, komu byste děti předali.
Ani zítra.
Ani pozítří.
Ani možná nikdy.


Tak jak to ustát?
Našla jsem si svůj způsob.
Trochu morbidní způsob, ale co už byste ode mě jiného čekali.

Když toho mám plné kecky a stihnu v hlavě dát si vteřinku pauzu, než vyhrnku první blbost, co mě v afektu napadne, 

představím si, že zítra bych se už neprobudila.



Dva chlapi v posteli. O tom jsem vždycky snila.


Kdyby tohle byl můj poslední den...


  • ječela bych "přestaň ječet!", NEBO bych poprosila o chvilku klidu?
  • řekla bych, že chlapi přeci nebrečí, NEBO bych šla utírat slzičky?
  • seřvala bych je na tři doby, že kvůli strkanici rozlili mléko, NEBO je požádala, ať to utřou a příště dávají pozor?
  • byla bych v 5 ráno nerudná na hýkající miminko, NEBO si s ním radši užila chvilky mazlení, i když přes ospalky nevidím?
  • hubovala bych za neuklizené hračky, NEBO bych si šla užít poslední uklízení v životě s dětmi?

Jedno je jisté.
Jeden z těch 18 727 dnů, které mi zbývají, určitě poslední bude.







18 komentářů:

  1. A jen diky vam,az priste budu nasupena z ,,bezduvodneho" place naseho Zlomysaka,reknu si,to same a pujdu hledat pricinu..a ona urcite nejaka bude. Jen po stopadesate se hleda hur...Dekuji za vas blog�� Je to pro mne studna napadu,zivotnich mouder,ponauceni,pobaveni a mnoho dalsiho��. Rada bych nevkladala anonymne,ale ani jeden z uctu,zde nabizenych,nemam��. Karolina.

    OdpovědětVymazat
  2. Mila Veroniko, pred dvema tydny jsem porodila sve treti dite (3,5 a 2 je zbytek tymu) a mohu jen rici, ze pred Vami smekam! Diky za Vas blog a preju Vam hodne sil, optimismu a radosti z deti!!!

    OdpovědětVymazat
  3. Veroniko, jste skvělá a jsem moc ráda, že jsem objevila váš blog. Přesně stejné věci jako píšete si říkám taky, když mám chuť na děti křičet nebo se na ně zlobit. Někdy je někdy fakt těžké ovládnout se a nezačít řvát a dupat jako oni, ale jde to :-) Ke spokojenosti všech :-) Mějte se hezky :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Krásně jste to napsala. Je dobré mít tuto myšlenku na paměti.

    OdpovědětVymazat
  5. Asi si to budu muset napsat VELKÝM písmem do každé místnosti na všechny stěny.

    OdpovědětVymazat
  6. Jste skvělá, Veroniko, diky za Vás! Víte, že jste mě změnila? Za to Vám určitě jednou podekuje hlavně můj synek...Hodně štěstí a lásky! Hanka

    OdpovědětVymazat
  7. Pěkné zamyšlení, díky za tip...hlavně po ránu a kvečeru by se mohl hodit...:) Přeju hodně sil!

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji, potřebuju takové věci číst, abych se zase chvíli ,,našla" jsem na ně v poslední době pořád hodně nasupená, nezvládám jejich ...vše co jste vlastně popsala, odmlouvání, ignoraci apod...nějak sama nevím nikdy jak se najít a uklidnit sama sebe, abych nebyla pro ně jen uječená máma,ale únava mi někdy nedovolí přemýšlet a pak se to navalí a jede to jak splašený papinák. Takovéto články mi nutí se na tím hluboce zamyslet a na chvíli to vždy změním. Děkuju

    OdpovědětVymazat
  9. Tohle rozhodně vyzkouším a asi si tu větu taky někam napíšu (třeba na lednici, to je takové u nás důležité a frekventované místo). Myslím, že to má sílu zastavit tu prvotní naštvanou (frustrovanou... unavenou...) reakci, co se dere ven. Díky moc!

    OdpovědětVymazat
  10. Taky mám tři... Nejstarší jde pomalu do puberty. Jo, do kamene Tesat. Nejlíp sama a každý den. :-D

    OdpovědětVymazat
  11. Mila Veronika, Vas blog som objavila nedavno, v 8.mesiaci stastneho bezproblemoveho tehotenstva. Ked som si precitala Vas pribeh, 2dni som preplakala a dakovala Bohu, ze moj priatel je pri mne a nasom dlho ocakavanom babatku. To som este netusila, co si osud prichystal pre nas. Po porode zial neprebiehalo vsetko podla planu a o par dni sme sa dozvedeli diagnozu. Dcerka trpi vaznou nevyliecitelnou genetickou chorobou. Dala by som cokolvek za to, aby preplakala celu noc, budila ma o 5tej rano a rozhadzovala hracky. Nas maly pokladik ale nikdy nebudem pocut plakat, nikdy nezovrie moj prst do svojej pasticky, nikto netusi ako dlho tu s nami bude a ci sa nam ju vobec podari dostat z nemocnice aspon na chvilocku domov.
    Nezvyknem komentovat, chcem len napisat, ze mat zdrave deti nie je samozrejmost, treba si to vazit, aj ked toho mate plne kecky :-)
    Prajem krasne letne dni s Vasim komandom! Zuzka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mamicka viem co prezivate tiez mame choru dcerku ma ale 3 rocky.no ma.to.na cely zivot.
      Nieje nic horsie ako mat chore dieta..nech hneva kolko chce 🙂🙂🙂🙂.drzim.Vam.prsty.evka

      Vymazat
  12. Veroniko,moc vam dekuji za to, ze se s nami maminkami,at uz znicenymi,zoufalymi, unavenymi,frustrovanym ci jinak deformovanymi snahou byt uzasnymi partackami nasich deti delite o sve zkusenosti. Vase postrehy jsou mi velice blizke, vase ebooky inspirativni, vas blog ve me vyvolavava spoustu emoci. Vzdycky si u nej odpocinu a uziju si svych par minut pro sebe. Nevim cim to je,ale kdyz doctu pristihnu se jak se bezdeky usmivam.

    Takze jeste jednou uz jen proste a opravdove dekuji.

    OdpovědětVymazat
  13. Dobrý den,poprvé v životě jsem si přečetla něčí blog. Když pominu jakýsi o výrobě drinků.Po němž jsem myslela,že to bude jako ukázka stačit navždy.Do toho vašeho jsem koukla omylem a úplně mě vtáhl.Jazykově krásné,lidsky teplé a odlehčené.Přečetla jsem ten o cestě do Alp.Bezvadně jste odpověděla na ty tři myšlenky,proč cestovat s dětmi a zda to má přínos.Mám dva syny,těsně dospělého(podle věku)a druhého v pubertě.Celý život jsem s nimi hodně cestovala.S tím mladším už letos sama, se slibem,že už je to naposledy.Ted´budu čekat, jak se mé vklady zúročí.P
    řeju hodně štěstí a našla jste ve mně čtenáře.

    OdpovědětVymazat