pátek 31. srpna 2018

Kdy se školky a školy staly místem, kde...?


"Ono se o tom moc nemluví, ale letní prázdniny jsou peklo, kdy musíte dítěti zajistit každý den program, jinak se bude poflakovat s pochybnou partičkou, vykrádat trafiky, kouřit a píchat si do hlavy marihuanu. Kdyby byly prázdniny tři měsíce, tak už jsem mrtvej. Nebo dítě by bylo mrtvý. Nebo oba bysme byli mrtvý. Každopádně by někdo byl mrtvý.

Teď ale začíná to krásné období mezi letními prázdninami a podzimními prázdninami, kdy má mladýho na starost státní instituce. Ať žijí státní instituce."


Toliko citace ze zřejmě nejznámějšího českého rodičovského blogu Deníček moderního fotra.

Jeho autora Dominika Landsmana sleduju už několik let.
Zpočátku proto, že jsem jela na tsunami jménem rodičovství spolu s ním na stejném děravém nafukovacím lehátku.
Dnes ho sleduju jako nadaného copywritera, který má neuvěřitelný dar vypointovat vtip.
A sleduju ho taky proto, abych občas vypadla ze své sociální mateřské bubliny.



Tenhle Dominikův post o tom, jak syna spolu s křesadlem a naostřeným klackem přehazoval přes plot školky týden před koncem prázdnin, mě rozesmál. A to i přesto, že se úplně míjí s mojí realitou. A i přesto, že tuším, že to radostné gesto, se kterým se rodič zbavuje každodenního plahočení s dítětem, není hrané.

Co mě ale zarazilo (rozuměj vytrhlo z mé sociální rodičovské bubliny), byl pro mě neuvěřitelný počet souhlasných komentářů, lajků a sdílení, které se pod postem vyrojily.

To jako vážně? Ptám se:


Kdy se školky a školy staly odkladištěm dětí, aby si rodiče oddychli?



Jsem teď s dětmi v Německu a dnes jsem se bavila s naším milým hostitelem. Ptal se, jestli jsme tu na prázdninách.

"Kdepak. Já tu normálně pracuju, stejně jako v Čechách. A prázdniny máme vlastně pořád. Když nad tím tak přemýšlím, tak pro nás tyhle kategorie prázdnin a práce úplně nedávají smysl. Prostě spolu žijem a je nám takhle dobře."

Já chápu, že ne každý má možnost pracovat a zároveň se starat o děti. (Tedy podle mě MOŽNOST má každý, ale zdaleka ne každý o ni stojí a domnívám se, že je to tak z mnoha důvodů v pořádku.)



I když ale pominu rodiče, kteří své dítě s potěšením a s křesadlem "hází přes plot školky", pořád tu zbývají ti, kteří z nějakého důvodu dítě do instituce vloží, nicméně u toho žádné pocity radosti nezažívají.

Je to dokonce tak silné téma, že se internet hemží webináři a návody, jak nastoupit do školky bez slziček. Dětských, ale i těch dospěláckých. Tyhle návody zase rozplakávají mě.



Už kdysi naše profesorka fyziky vysledovala, že 1. 9. pravidelně prší, a proto zářijovou výuku zhajovala slovy: "Počasí pláče, školáci pláčí." Jako by to byl nějaký další fyzikální zákon, kterému se nejde vyhnout.

To jako vážně? Ptám se tedy podruhé:


Kdy se školky a školy staly místem, kvůli kterému každý rok roní slzy bezpočet lidí?


Možná už vás napadají námitky jako 

  • "je to přeci přirozené, že když se má dítě něco naučit, do školy musí",
  • "děti musí překonávat překážky, aby se připravili na život tam venku",
  • "proč to hrotit do extrémů, vždycky je lepší najít nějakou zlatou střední cestu",
  • a ultimativní věta "my jsme to taky přežili".

Než se pustíme do diskuzí na tato témata, moc bych vás poprosila, abyste si přečetli mé nedávné články o argumentaci "přirozeností" a "zdravým selským rozumem".

Jak se blíží začátek školního roku, začíná se ale probouzet ještě jedna důležitá skupina.
Na učitelských fórech po internetu rok co rok ke konci srpna kolují vtipy o nešťastných učitelích. Smutné na tom je, že je sdílejí sami učitělé.

Tímhle nechci střílet do řad učitelů. Ba naopak. Obdivuju ty, kteří setrvávají dobrovolně v systému a své povolání zvládají s úsměvem i přesto, že jejich cesta není vždycky hladce zametená. A mám pochopení i pro ty, kteří se začátkem školního roku zažívají skličující pocity, protože třeba ještě nenašli odvahu nebo nevidí možnost, jak ze školství odejít.

Nicméně zeptám se potřetí:


Kdy se školky a školy staly místem, kam se někteří z těch, jejichž úkol je neuhasit v dětech touhu po vzdělávání, netěší?



Já vím. Tuším, co si někteří z vás myslí.
Šťourám do českého systému vzdělávání už několik let, takže jsem zřejmě slyšela už většinu argumentů...

  • "ale našemu Lojzovi se ve škole líbí a kolektiv mu prospívá",
  • "ale naše paní učitelka je skvělá, je to jenom o tom, jakou školu si vyberete",
  • "ale já jsem zdravotní sestra a kdyby každý uvažoval jako vy, nemá vám kdo v nemocnici utírat zadek".
Na to já říkám: Skvělé! Jestli to vyhovuje vám i dětem, jen dobře pro vás.

Pokud ve vás ale některé z myšlenek zarezonovaly, pojďme o tom prosím mluvit.
Pojďme se ptát, jestli to, co považujeme ze zvyku za normální, není pokřivené.
Pojďme sdílet své osobní cesty, které vedly ke spokojenosti v řadách dětí, rodičů i učitelů.

Pojďme být tou změnou, která usuší aspoň několik slzavých očí.
Vzdělávání nemusí být bolavý proces.



PS: Na podzim chystám pár besed, některé z nich budou mířené přímo na téma vzdělávání.

Praha, Brno, Plzeň, Teplice, Kladno, Havlíčkův Brod, Pelhřimov, Valašské Meziříčí, Hranice na Moravě, Bratislava, Trenčín a Žilina.

Probereme to osobně?

65 komentářů :

  1. Hradec Králové je taky krásné město...��

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já vím, jsem z Pardubic :-) A v HK jsem měla přednášku teď na jaře v knihovně.

      Vymazat
    2. To jsem vás ještě neznala. Objevila jsem vás až letos o prázdninách a hltám každý váš příspěvek. Jsem matka dvou, teď už dospělých dcer. Vidím chyby, které jsem dělala, myslela jsem, že to nejde jinak. Zároveň jsem učitelka, setkávám se s rodiči semletými systémem, zmanipulovanými médii. Jste silná a statečná žena, Veroniko, moc vám fandím a přeji, ať vám je vesmír nakloněn. Díky za inspiraci.

      Vymazat
  2. Hezký den, děkuji za článek. Sice mám ještě malé dítko, ale stále přemýšlím, jestli je dobře, že pro většinu maminek v Čechách je školka zajištěná až od tří let. A byť jsem opravdu s děťátkem ráda, porovnávám Čechy se zeměmi, kde je možné hodit dítko přes plot do školky třeba v roce. A jáké to přináší výhody. Sama jsem díky mamince do šesté třídy chodila do školy tři dny v týdnu a dva dny jsem měla domácí vzdělávání (brala jsem si ve škole úkoly). Oceňuju to, čím dál tím víc se kloním k tomu, že ideálnějším způsobem péče o dítě je jakýsi kompromis. Jednak zajistit dítěti dostatečný čas s maminkou, ale umožnit mu i život v komunitě. A pro ty, kteří nemají možnost života v alternativnějších skupinkách, je školka i škola prostor, kam dítko poslat, aby se naučilo, jak funguje většinová společnost. I když to není ideální společnost. Nejsem si jistá, zda má být dítě co nejdéle jenom s maminkou, jak moc ji potřebuje, a co si vzájemně taková nerozlučná dvojka může dát. Možná, kdyby měly maminky možnost scházet se v prostorech podobných školce, kde by se vzájemně domluvily, kdo kdy komu bude hlídat, zatímco jedna půjde do práce nebo si zařídí, co potřebuje. A pak se vystřídají? A přitom mám skvělou kamarádku, která se pro učitelku v mateřské školce narodila, mám i dvě známé, které nepochybuji, že jsou skvělými učitelkami, byť jsou docela mladé. A tak mám pocit, že nejdůležitější je, aby pro výchovu dětí byly zajištěné i alternativní možnosti ke školkám a školám. Aby rodiče přemýšleli, jaká cesta jim vyhovuje a zdali s dítkem chtějí trávit mnoho času nebo ho hodit přes plot. A aby měli možnost věnovat se mu v domácím vzdělávání nebo ho posílat za učiteli, kteří jenom nesetrvávají v jim nevyhovujícím systému. Aby byly dostupné kvalitní školky i pro dvouleté děti. A přitom, aby byly rodiny finančně zajištěné i podporované pro domácí výchovu, pokud si tu možnost přejí. A to je všechno ohromně složité. Jsem ráda, že se tomu tématu věnujete a sdílíte Vaše názory. A kéž by Váš blog, besedy a styl péče o děti byly jedním z těch impulsů, které přinesou změnu a větši variabilitu možností starosti o děťátko.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. ...otázkou je, co si pod pojmem "kvalitní školky" představujete...

      Vymazat
    2. Já si nemyslím, že existuje jedno "správné" řešení. Stále dokola opakuju, že jsem pro variabilitu možností, aby bylo spokojených co nejvíc dětí, rodičů a učitelů. Takže proč ne - klidně jesle pro miminka. Ale určitě bych nechci tvrdit, že nejlepší je domácí vzdělávání, stejně tak si nemyslím, že pro všechny rodiny je nejlepší "jakýsi kompromis".

      Vymazat
  3. Veru, za mě popisujete situaci jen ze stinné stránky podstaty. Nelze říct, že nemáte pravdu. V našem systému je velmi jednoduché něco zkritizovat, protože je co. Ale jaké navrhujete řešení pro všechny ty zaměstnané? Proč děti a rodiče pláčou, když se jde do školky pro mě není tak těžké zodpovědět. Obě strany by spolu chtěli mít ty prázdniny, které zažíváte vy. Pracovat z domu po večerech taky není pro každého.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Stinnou stránku popisuju proto, že je to článek na jedno téma, nikoli zevrubná analýza českého vzdělávacího systému.
      Pracovat z domu po večerech pro každého určitě není. Stejně tak jako domácí vzdělávání pro každého není. Jsem pro maximální možnou variabilitu ve vzdělávání, aby si každý mohl najít svůj přístup.
      A pokud jsem z jakýchkoliv důvodů ve volném rozhodování omezená, tak pak je cesta začít nabourávat to, s čím jsem nespokojená, nicméně to "musím" využívat. Mluvit o tom, zajímat se, propojovat se s podobně smýšlejícími lidmi, zkoušet to pomalu měnit.

      Vymazat
    2. Jedno téma = popíšu jen stinnou stránku? Hm. Taky jsem pro variabilitu vzdělávání. Žel nesouhlasím s vaší analogií, že úvahy nad životem nutně vedou k možné změně. V tomto případě spíše k větší frustraci z toho, že to změnit nejde. Zmírnit ano, změnit ne. Myslím, že ti, co vás čtou, jsou povětšinou přemýšlivý lidi toužící po změně, tímto článkem si však myslím, že jste spoustu z nás zranila a povýšila se. Tím ale nechci říct, dělejte to jinak. Respektuji, jen mě to od vás překvapilo.

      Vymazat
    3. Pokud budete přesvědčená, že zmena neni možná, tak nebude.

      Čím konkrétně Vás příspěvek zranil? Co Vas ponížilo? Co je za tim?

      Vymazat
    4. Je spousta věcí, které změnit nejdou a opravdu to není o přesvědčení.
      Je to jako beznohému tvrdit, že mu nohy dorostou. Že proto prostě jen on sám zatím dělá málo.

      Vymazat
  4. Milá Veroniko, moc Vám fandím! Umíte trefně popsat to, co cítím. Sama jsem chodila do první soukromé základky po revoluci, do Školy Hrou (rodiče nebyli nijak bohatí, jen byli odhodlaní). Doteď z toho čerpám, protože jsem vyrostla v prostředí svobody a do školy jsem se v září vždycky těšila. Takže vím, že to jde a že se vždycky najde cesta, když se rozhodneme dělat něco vnitřně správně. I pro to, aby člověk dělal to, co má rád, a byl z toho živ. V tom zase čerpám od Vás - děkuji! Míša

    OdpovědětVymazat
  5. Jasně, že všechny výdobytky poslední doby jsou trochu pokřivené a nepřirozené (státy, instituce, vzdělávání)... když se na to podíváme z pohledu pravěkého člověka. Tedy lovců a sběračů, kteří žili v tlupách nebo rodových společenstvích, o děti se staraly ženy a muži je učili lovu. ;-)

    Podle mě je škola a školka skvělá instituce. I kdyby byla obecně pravdivá zmíněná negativa (odkládání děti, spousta slz, potlačení přirozené touhy po vzdělání), tak pořád zbude množství plusů, které se při domácí výuce nikdy nedosáhne a kterážto rovina je možná i důležitější než formální vzdělávání: Blízké poznání velkého množství vrstevníků i dospělých, jejich charakterů, postojů, slabostí i předností. Nalezení vlastních způsobů reagování na různé situace bez přítomnosti ochranné ruky rodiče. Větší legrace a dobrodružství, než co kdy lze zažít s rodiči.

    Domácí/komunitní vzdělávání je podle mě vhodné pouze pro omezené případy dětí s nějakými vážnějšími poruchami. Ostatní děti víc ztratí, než získají. O to víc, když v jejich rodině chybí mužský prvek.

    Věřím vám, že vám vaše cesta vyhovuje víc. Otázkou je, jestli vyhovuje víc i vašim ratolestem, když jim nedáte na výběr, aby poznali pár let i klasickou školu a školku a nebyli pořád pod vaším dohledem. Možná, že byste se divila.

    Naše děti milujeme, trávíme s nimi opravdu hodně času a snažíme se jim předat to nejlepší z nás. Často nepříliš úspěšně. :) Do státní instituce je ale dáváme velmi rádi. Kvůli odpočinku, ale i kvůli tomu, aby nebyly naší kopií, ale našly si vlastní cestu. A čím déle se to osamostatnění bude odkládat, tím hůř pro ně.

    Vláďa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Krásně napsané a nemohu než souhlasit!

      Aneta

      Vymazat
    2. Naprosto souhlasím.

      Vymazat
  6. Dobrý den Veroniko,

    Váš blog čtu už pár let, vždycky jsem se těšila na další článek, protože jste mi přišla „jiná a originální“, ale po několika posledních článcích už je na mě té originality trochu moc a nedá mi to, abych nezareagovala.

    Přijde mi, že Vaše sociální (rodičovská) bublina je hodně uzavřená. Dle mého názoru je hodně zaměstnání, která lidem nedovolují pracovat a zároveň se starat o děti „na plný úvazek“ (např. zaměstnanci v obchodech, továrnách, lékaři…). Tito lidé nemají na výběr a musí své děti svěřit institucím. Fakt, že při tom obě strany na začátku někdy pláčou, je prostě přirozená reakce na to, když se dítě odpoutává od rodičů. U nás bylo těžké, i když jsme naše děti poprvé v necelých třech letech nechali poprvé přes noc u babičky a dědy.

    A myslím si, že z toho děti nemají újmu, ba naopak. A dle nadšeného vyprávění každé odpoledne, neměli ani velkou újmu z nástupu do školky. Osobně si myslím, že pro děti je v určitém věku přínosnější a zábavnější pravidelný kontakt s vrstevníky, než kdybych s nimi byla pořád jen já, byť bych s nimi cestovala a potkávali jsme (na chvíli) nové lidi.

    Každopádně Váš blog, Váš pohled na svět, máte na něj právo. Já už mám ale poslední dobou pocit, že nejste otevřená opačným názorům a v každém článku jen kritizujete další a další zavedené instituce. To neodpovídá mým zkušenostem a Vaše články mi tak už bohužel nepřináší radost a inspiraci jako dřív, a tak s lítostí vyřadím Váš blog z mých oblíbených a Vám tu alespoň zbude víc podporovatelů.

    Petra

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když Vám čtení nepřináší radost, nemělo by přinášet jeho opouštění lítost :-) Mějte se krásně, Veru

      Vymazat
  7. na celém tom článku mě zaujala nejvíc tato část a si tak nějak souvisím s komentem nad:
    Já chápu, že ne každý má možnost pracovat a zároveň se starat o děti. (Tedy podle mě MOŽNOST má každý, ale zdaleka ne každý o ni stojí a domnívám se, že je to tak z mnoha důvodů v pořádku.)

    jako jasně možnost má každý, pokud si vybere správný způsob vydělávání peněz. takže když to bude dělat každý, kdo bude dělat taková ta zaměstnání, která se s přítomností dětí neslučují? budou jenom bezdětní doktoři, bezdětní hasiči, bezdětní řidiči autobusů a bezdětné pokladní? to si tedy úplně nemyslím, že svět je tak úplně připraven na to, aby velká část lidí ve věku dejme tomu 25 - 50 pracovala pouze jako nějaký ten copywriter, virtuální asistent, seo specialista, expert na telefonu a podobně. nehledě na to, že zrovna tato povolání úplně reálné hodnoty nevytváří... a dobře, je i možnost, že prostě tato povolání nejsou potřeba, co taková ta trapná situace, kdy chce být někdo doktor a zároveň mít děti? takže si musí vybrat?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 1) To, ze ta MOZNOST existuje, automaticky neznamena, ze ji vsichni budou chtit vyuzit. Mate treba moznost na plazi sundat vrchni dil plavek, ale presto to ne vsichni udelaji.

      2) Kdyz tuto moznost z jakehokoli duvodu nevyuzijete, porad mate volbu i v ramci toho, ze zustanou vase prsa zakryta. Muzete si vzit treba jednodilne plavky nebo se omotat sarongem.

      Vymazat
    2. jsem tu metaforu asi moc nepochopila. takže pokud chce být někdo kardiochirurg, tak si má pořídit děti pouze na kousek? být jen na kousek tím chirurgem? nebo si má uvědomit, že tu možnost má a že bude tedy něčím jiným (tou možností) a s tím být spokojený. jasně, teoreticky tu možnost má každý, prakticky tahle možnost může někoho stát tolik, že to vlastně možnost ani není.

      Vymazat
  8. Jo..já jsem taky vděčná, že jsem mohla být do 4,5 let s dcerou doma..ale není to samozřejmost a za jiné finanční situace bych si to nemohla dovolit. Veronika

    OdpovědětVymazat
  9. Moc zdravím Veroniko, mám Vás ráda,čtu Váš blog a fandím Vám. Teď mám ale pocit, že nad vším přemýšlíte až moc :):).
    Jinak - je mi 50let a mám dva pubertální syny (13,15,5 let), kteří jsou úžasní a máme se moc rádi. Nicméně jsem šťastná když si je vezme na starost občas i někdo jiný než já. Třeba trenér,paní na doučování, škola a tak.Já potřebuji prostor i pro sebe neb je to zdravé pro duševní vývoj všech zúčastněných stran :)...
    P.s.Byla jsem s nima 7let doma na MD a pak jsem šla ráda do práce.
    Tak se opatrujte.
    Katka z Km

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To už asi nezměním, já hloubám nad vším, protože mě to baví, ráda hledám paralely, myšlenkové spojky a tak :-) Nicméně mě to nijak v životě neomezuje - například rozhoduju se velmi rychle a snadno.

      Vymazat
  10. Je to tak, protože ve škole chybí svoboda, nedůvěra a neustále je někdo do něčeho nucen. Jsem učitelka, ale dlouho v tom státním systému být nechci a spousta mladých lidí ze školství odchází- hodně do alternativních škol, tak třeba už politikům dojde, že za chvilku jim v tomhle zkostnatělým, neustále hlídanym systému moc mladých lidí nezůstane.

    OdpovědětVymazat
  11. Já se teda vždycky divím až u komentářů, Veronika přece nikomu nenutí svůj způsob života, jen říká, ať si každý najde ten svůj, ve kterém mu je dobre a se kterým souzni. Pokud je někomu fajn v zaměstnání, třeba jako zdravotní sestra, tak je to úplně v pořádku. Ale pokud ne, a takových lidí není málo a podle toho pak taky ta "odvezena prace" vypadá, tak má vždy možnost to změnit... a prave pro ty sdílí svou cestu a ukazuje, že to jde i sama se třemi malými dětmi. Aspoň tak to vnímám ja☺
    A moderního fotra taky sledují. Na pfbnibpohlec mi to přijde vtipné, na druhy bohužel dost smutné, že to tak spousta lidí s rodičovstvím opravdu má - hlavně to přežít. Myslím, že i díky tomu vypadá školství tak jak vypadá, změna totiž musí přijít zespodu oč rodičů, úředníkům to vyhovuje tak jak to je... Proto jsem se rozhodla vyzkoušet státní školu (přiznávám poté, co nevyšla soukromá a ješte jsme vybrali maličkou venkovskou školu) a po dohodecse synem máme DV v záloze:-)
    Klára

    OdpovědětVymazat
  12. Už byste mela vylézt z te sve bubliny a začít zít reálný život. ☺ Vaše volba možností je otázkou pro echt malou desetinu % populaci matek (a už vůbec ne matek samozivitelek)v ČR. Škoda.

    OdpovědětVymazat
  13. Dobry den Veroniko,
    1. Muj syn jiz tyden pred zacatkem skolky vsem s radosti oznamuje, ze zase pujde do skolky a jmenuje s nadsenim vsechny kamarady, ktere tam opet uvidi
    2. Proc se Vase deti nikdy na zadne fotografii nesmeji ? Smeji se vubec nekdy ?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. ad 1) dobře pro něj i pro vás, přeju vám to.
      ad 2) ne, nesmějí se vůbec nikdy, s největší pravděpodobností proto, že jsou frustrovaní a nešťastní, že je jejich matka drží násilím doma a zakazuje jim stýkat se s kamarády.

      Vymazat
  14. Jako Vaše fanynka končím. Vylezte z té bubliny, o které se tak ráda, často a s hrdostí zmiňujete. Je to cesta do pekel. Hlavně pro Vaše děti.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mějte se krásně, kdekoli Vám bude fajn.
      Já si s dovolením zůstanu ve své bublině, i tak z ní musím vylézat častěji, než bych si přála. Jestli to, v čem žiju, je peklo, pak je mi v něm s mými dětmi dobře.

      Vymazat
  15. Veru, pises, ze moznost pracovat a zaroven se starat o deti, ma kazdy. Chapu, ze jsou profese, u kterych to jde (jako napr. spisovatelstvi), ale jak bys to zaridila u jinych profesi (napadaji me napr. lekari, ucitele, uklizecky)? Ma kazdy moznost podnikat a mit deti pri praci u sebe?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak na teoretické rovině tu možnost má opravdu každý. Zatím v České republice neexistuje mechanismus, který by nutil lidi nějakou profesi vykonávat (se to bojím i psát, aby se toho nějaký sociální inženýr z řad politiků nechytil).

      Druhá věc je, že spousta lidí svou profesi, která je vázaná na čas a místo, má rádo a/nebo z jakýchkoli jiných důvodů setrvávají v této práci. To je naprosto v pořádku. (Nicméně ta možnost odejít tam stále je, je to o prioritách). Pořád ale myslím, že ti, kteří nemají přes den na děti čas (a zároveň toto nenadřadí nad svou profesi), se mohou zasadit o změnu, pokud jim (a/nebo jejich dětem) způsob vzdělávání nevyhovuje. Mohou o tom mluvit, spojovat se s podobně naladěnými lidmi, být aktivní ve škole, zasazovat se o drobné změny, které situaci posunou k jejich větší spokojenosti.

      Vymazat
  16. Pích! Dnes jste asi do něčeho píchla :-D Článek neobsahuje nic neobvyklého, ale popudil koukám dost lidí. Ani nevím proč. Já sama jsem děti dávala do jeslí i školek ráda, a nijak mě nepobuřuje, že jiní mě za to odsoudí. Jsou stovky životních stylů a stovky spokojených lidí. Jenom ti nespokojení se za to své bytí snad stydí, nebo co? :-D Asi bych měla nad těmi reakcemi smutnit, ale nevím proč - prostě mě to rozesmálo :-D Hezký den!

    OdpovědětVymazat
  17. Ptate se, kdy se staly skoly odkladistem...myslim, ze s prumyslovou revoluci, ne? S pevnou pracovni dobou rodicu, s jejich uzsi specializaci, s vykonem prace jinde nez na poli, kde se deti mohly pohybovat pobliz... Myslim, ze nikdy skoly nebyly mistem, ktere by primarne vzniklo proto, aby dalo pruchod touze po vzdelani....myslim, ze ten trend je spis ted opacny - Ze az ted se ptame: Kdyz uz mame ty skoly, jak to udelat, aby to bylo prijemne a stimulacni misto?
    Eva.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Chtěla jsem napsat něco podpobného...děkuji. Zároveň chápu, že pro mnoho školou povinných rodin jsou prázdniny stresujícím okamžikem, kdy sami rodiče si vzít volno na dva měsíce v práci nemohou a musím jim tedy zajistit ten program, zmobilizovat babičky, sehnat finance na tábory - chápu, že se pak těší na řád, který s sebou denní vypravování do školy, práce/škola, z práce/ze školy, odpolední program, večeře, ukládání ke spánku atd. nese...Je to čitelné, je to očekávatelné, je to občas prerušené nějakými těmi prázdinami, dá se v tom plánovat...a už i vívím, že nezůstává jen u otázek v současných školách - zároveň ano, systém jako takový zůstává stejný - hodnocení, výkon, zaměřování se na to, co dětem nejde, než podpora toho, co jim jde..ale když se může dítě vrátit zase domů, kde jej mají rádi takové, jaké je, jistě to nemusí mít doživotní následky..Mě osobně spíš někdy mrzí až přílišná nevím zda důvěra či jen prosté přenechání odpovědnosti na těchto institucích ze stran rodičů - ale také se to mění...děkuji za článek, vidno, že je toto aktuální (nejen proto, že je první školení den) téma..

      Vymazat
  18. Nesouhlasím, že profese jako lékař nebo uklízečka musí svěřit dítě institucím. Když pět lékařů bude pracovat 4 dny v týdnu místo pěti vždy jeden z nich může ten den hlídat 5 dětí, nebo si mohou společně najmout hlídání v blízkosti jejich práce, zkrácené úvazky, nebo třeba to, že jeden rok/půlrok... živí rodinu muž a druhý žena. Hlavně státní aparát je postaven na práci 40 hodin týdně, děti ve školce od tří let, zkrácené úvazky se zaměstnavateli tak úplně nevyplácí kvůli vysokým odvodům a papírování na jednoho zaměstnance...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Uklízečka by si ze svého platu mohla těžko dovolit najmnout paní na hlídání a tak i ostatní profese, které si nevidělávají 50 a více hrubého za měsíc.
      Dále by mě docela zajímalo, jak by jste to v práci vyřešila - myslím tím to střídání živení rodiny.
      To si tak jeden den přijdu za šéfem a řeknu mu - Ahoj, hele já se s mužem domluvila, že teď bude rodinu živit on a já budu doma, takže si na půlroku/rok beru volno. Neber to tak, že se mi tu nelíbí. Mám práci ráda, ale prostě jsem se takto dohodli a já budu doma s dětmi.
      Už vidím, jak mě šéf ochotně na půl roku vypustí a za půl roku či rok vezme zpátky a ještě radostně vykládá zákazníkovi pro kterého pracuji, že projekt se teď zastaví neb já budu doma. A není to způsobeno tím, že se mi práce nelíbí, ale prostě chci být doma více z dětmi.
      Tohle mi přijde jako utopie.
      Pokud by všichni šli na volnou nohu, tak se vrátíme za chvilku do doby kamené.
      Veronika žije v bublině, ve které je jí a snad i jejím dětem dobře. Ale pokud by každý žil jako ona, tak kdo by se pak staral o nemocné, staré či nějakým způsobem hendikepované lidi, kdo by vyráběl, prodával....
      Lidstvo prostě někam došlo a žijeme tak jak žijeme. Děti dáváme do škol a mi chodíme do práce neb nějak se živit musíme.
      Pokud bude Veronika psát blog i za takových 10 či 15 let, tak jsem zvědavá, jak budou na tom její děti. Zda budou rádi, že je mamka nedala do školního zařízení nebo naopak budou zklamané. Co si zvolí za zaměstnání a jak budou žít - vydají se svojí cestou, nebo budou závislé na svojí matce. I když svoje děti miluji, tak to, že trváví nějaký čas s někým jiným považuji za pozitivum. Naučí se něco nového a poznají nové lidi a mamka jim není neustále za zadkem. Malinko se osamostaní. S dětmi jsem byla doma 6 let (3 roky s jedním a 3 roky s druhým). První chodilo od 3 let do školky na 4 hodiny denně. Druhé také díky prarodičům, které je pak vyzvedávali. Děti si užili školky či školy, pak tráví čas s prarodiči - což mi přijde důležité a pak se o ně starám já. Každý dítě obohatí nějak jinak. Ve škole se naučí nové věci, s dědou či babi dělají kraviny a mi je pak učíte tomu co chceme mi. Takže být pouze doma s matkou či otcem mi pro jejich vývoj nepřijde zas tak OK.

      Vymazat
    2. K tomu, jak zareaguje šéf a klienti - když otěhotním a oznámím to v práci, tak si šéf taky musí zařídit, aby beze mě firma chvilku vydržela, a nesmí mě za to nijak trestat. To samé by tedy mohlo být, když bych se rozhodla se na půlku rodičovské prohodit s mužem. Pokud by na to myslel zákoník práce (aby to žena neoznámila stylem "od pondělka jsem doma"), dát tam nějaké lhůty, tak by to mohlo fungovat úplně v pohodě...

      Vymazat
    3. Přesně, vše je o dohodě a ta je tu vždy, ať pracuji jako uklizečka nebo lékař. A Verča nikde neřekla, že je se svými dětmi 24 hodin denně. Je s nimi, tak jak jim všem vyhovuje a počítám, že "dědu s babi" si její děti užijí také. Jana

      Vymazat
  19. Dobry vecer,
    vase clanky jsou pro me inspiraci k zamysleni,a komentare pod nimi mozna jeste vetsi:)Tenhle clanek mi prisel celk normalni,rozhodne se necitim pobourene;)Prijde mi skvele,ze jste vyuzila tu moznost (ano,kazdy mame ruzne moznosti:))byt se svymi detmi a uzivat si to spolu.Jestli jsem to dobre pochopila,tak jste se domluvila s podobne smyslejicimi rodinami na stridavem vzdelavani.Trochu me prekvapuje,ze to vic nezminujete v odpovedich na kriticke komentare.Vase deti prece vubec neziji v izolaci s vami;kontaktu s ostatnimi maji urcite habadej,ne?Chtela bych vas poprosit,abyste na negativni komentare odpovidala s vetsi..trpelivosti(?nejak me nenapada lepsi slovo)..vase myslenky,ktere me osobne nepripadaji nijak revolucni,jsou pro spoustu lidi mozna prilis velkou zmenou.Myslim,ze by byla skoda,kdybyste nektere lidi timto odradila od cteni vaseho blogu,ktery ma rozhodne potencial spouste lid rozsirit obzory.Fandim vam!

    OdpovědětVymazat
  20. Mě Vaše články přijdou moc zajímavé...
    Plno věcí jsem ve výchově dělala tak, jak se ode mne vyžadovalo a očekávalo. Dost často jsem neměla sílu si ,,cítění srdcem" zdůvodnit před okolím. Ale plno věcí mohu zlepšit i teď - s dospělými dětmi. Já Vám děkuji. Iva.

    OdpovědětVymazat
  21. Já jsem nechodila do školky, ale do “žňového útulku s celoroční působností”. A. bylo tam krásně! Oba synové chodili do stejné školky, jeden neplakal vůbec a druhý ano.
    Vendula

    OdpovědětVymazat
  22. Článek o školce bez slziček jsem si přečetla a je moc hezký a rozumný. Jak děti postupně rostou,tak se vypravují do světa a my jsme jim v tom průvodci. Ve většině případů budou součástí nejen rodiny, ale i společnosti a školka je v tom první vykročení. Společnost by k nim měla být přátelská a oni k ní. Slzičky by měly být jen z obavy z nepoznaného,ne proto,že jim ve školce někdo opravdu ubližuje. To by určitě nebylo dobře a v tom případě by měl rodič zakročit.
    Vendula

    OdpovědětVymazat
  23. Veroniko, díky za tento článek, jste odvážná žena, nebojíte se přemýšlet i konat jinak ... už se moc těším na správy z domácího vyučování .... čtu Vás moc ráda.
    K tomuto článku taky musím něco napsat, po všech těch reakcích ... Způsob, jakým jste se rozhodla žít i s dětmi vyžaduje odvahu i rozvahu (jen tak dál!!!) a asi není podle napsaných reakcí opravdu pro všechny. Lidé většinou mají rádi zajeté koleje a hlavně jistotu, stály plat, určitý komfort. A v podstatě tak jak žije hodně dospělých v týdnu v práci od rána do večera, tak se učí žít už malé děti (u nás už i 2-leté děti) ve školce od rána do večera, tak stejně potom ve škole + družině od rána do večera. Rodiče mají svoji profesi, kariéru, pracovní kolektiv ... děti mají svůj řád, na všechno svoje učitelé, svůj kolektiv ve školce/škole, kroužky ... když se to tak vezme v podstatě jsou takto připravované na pracovní proces v dospělosti. Někdo je s tímto systémem spokojen, jiný méně, jiný vůbec. Co takovýto systém dělá s dětmi, rodiči, se vztahy mezi nimi ... to už se každý musí kolem sebe podívat sám.
    Veroniko, držím palce do dalších kroků "proti proudu" :-)
    Zdraví asi taky další "exot" který už 15 let je místo kariéry doma s dětmi a je spokojen on i jeho děti :-)

    OdpovědětVymazat
  24. Zdravím,
    Vaše články a Vy sama jste mě v hodně věcech velice inspirovala. Ukázala jste mi, že když chci něco změnit, stačí se jen rozhodnout a jít do toho. Taky Vás obdivuji, že zvládáte to, co všechno zvládáte.
    Musím ale říct, že zrovna tento článek je nějak moc povrchní. Nevím, možná z něho dýchá kritika nejen systému vzdělávání, ale i těch, kteří do něho vpustili své děti, ať už jsou v tom spokojení nebo ne. Jistě nutí čtenáře přemýšlet, ale pro ty, co již do rozjetého vlaku nastoupili a zjistili, že vlak jede jinou cestou než chtěli, je to tak trochu rána pod pás.

    OdpovědětVymazat
  25. Veroniko, já si také občas přečtu vaše články a spousta z nich se mi moc líbí. Tento mě trochu zarazil, protože se přiznám, že až do dnešního dne jsem se taky na konci prázdnin těšila, až děti zavedu do školy. A teď mám trochu dojem, že jsem možná špatná máma. Že jako bych měla radši uvažovat nad možnostmi to udělat a cítit jinak. Mám své 3 děti moc ráda, ale už teď vím, že s nimi nechci být pořád. A taky si nemyslím, že jsou moje děti nějaké nadřazenější pro mě jen proto, že jsou moje. Vidím svět tak trochu jako celek. A jako dítě si člověk nevybere, kde se narodí. Proč by některé děti měly mít "výhody" oproti jiným? Jako že si každý ty svoje děti bude doma hezky vychovávat, aby se jakoby nenakazily od špatného systému.. Nevím. Tak nějak taky z tohoto vašeho článku cítím nadřazenost. Nevím moc proč. A trochu kritiku rodičů, kteří jedou v systému a své děti do institucí dávají.
    Děkuji.

    OdpovědětVymazat
  26. Dobry vecer,Veroniko.Z komentaru mam dojem,jako byste pichla do stejneho vosiho hnizda,jako jsem ja jako lektorka nadurdila ucastniky seminaru Stresmanagementu tvrzenim,ze PRACUJEME,PROTOZE CHCEME.A kdo opravdu nechce pracovat,tak si to zaridi :-) Jak pisete,je to o prioritach.

    Dalsi vec,ktera me napada,chrante se a neodhalujte se tolik a verejne,zni to srabacky,kdyz to po sobe ctu,ale mluvi ze me nekolikera bolestna zkusenost.

    Krasne dny.

    Katerina

    OdpovědětVymazat
  27. Něco pro odlehčení :-) Snad bude odkaz fungovat.

    https://scontent.xx.fbcdn.net/v/t1.0-9/s720x720/40581193_2141331612781390_2436510173649436672_n.jpg?_nc_cat=0&oh=8ec1b458058534bdf334af17e6cf9441&oe=5BEE5EE7

    OdpovědětVymazat
  28. Nekdy z vas mam pocit, ze se musite za kazdou cenu vymezit.
    Pokud je clovek k sobe uprimny, dokaze si priznat, ze mu deti nekdy lezou na nervy, ac je jinak sebevic miluje a je s nimi rad.
    A nekdy je rad na chvili odevzda, at uz do skolky nebo k prarodicum.
    A s nadhledem to okomentuje. Mit deti je krasne a naplnujici a taky je to velka makacka.
    Vzdyt i vy objizdite besedy bez deti :) Marika

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, tohle je přesně ten dojem, který mě poslední dobou u těchto textů tíží. Já si tenhle blog pročítám docela ráda, ale přesně tohle mi tam chybí. Vše působí tak dokonale a harmonicky, až si člověk občas připadá nelidsky. Asi je to hloupé, ale mnohem víc mi uleví si přečíst, že i v jiných rodinách rodičům docházejí síly nebo nervy, než si číst o tom, jak se spolu máme pořád dobře... Ale možná jsem jenom příliš negativní.

      Vymazat
  29. Verunko, já má přízemní otázku :-) Kde v Německu je taková pěkná naučná stezka? ;-) Našim domškolákům by se taky líbila. Díky! Karolína

    OdpovědětVymazat
  30. Dobrý den, chci se podělit o to, co jsem si z článku odnesla já, resp. co si z něj můžeme odnést všichni bez ohledu na názor - třeba to, že i když dáváme děti do "klasických" školek a škol, můžeme si třeba předem o té škole co nejvíc zjistit, můžeme klást zvídavé dotazy. Když tam naše dítě bude mít problém např. 1. den, nebudeme mít problém říct učitelce, že potřebuje zůstat s dítětem chvíli déle. Když se tam budou k našemu dítěti chovat nevhodně, budeme mít odvahu stěžovat si, třeba i u ředitele, zřizovatele, na České školní inspekci atd. Rozumím těm argumentům, že ne každý může dělat svou práci doma s dětmi. Já např. jsem právník - to už je velký problém dělat v jiné zemi, navíc z toho snadno vypadnete i po kratší pauze a potřebujete se tomu věnovat systematicky a "nahuštěně". Ale rozumím tomu článku tak, že by to bylo fajn, kdybychom děti nemuseli odkládat, a třebaže to podle mě není plně realizovatelné v současném světě, každý z nás má možnost k tomu světu trochu přispět. Bylo by třeba dobré, kdybychom nemuseli pořád oba rodiče pracovat, kdybychom potřebovali méně peněz, byli schopni žít skromněji. Ale na to bychom třeba potřebovali zákon o sociálním bydlení a v každé obci propracovanou koncepci bytové politiky. Nebo bychom potřebovali flexibilnější pracovní legislativu, která by umožnila kratší úvazky, resp. snížila odvody u nich atd. To bychom také asi museli mít jiné politiky, ale od toho máme také volební právo, abychom chodili pravidelně volit a rozhodovali se nejen podle líbivých hesel - brzy k tomu budeme mít příležitost:-). My třeba s manželem na volby poletíme z Thajska, kde žijeme. Letěli jsme tak už před 2 lety a poletíme tak i na jaře na evropské volby. Prostě se snažíme využívat všech příležitostí volit, i když to znamená zapisovat se a vyškrtávat pořád z volebních seznamů a není to snadné s malým dítětem, s časovým posunem, jiné počasí atd.

    OdpovědětVymazat
  31. Je zajímavé, kolik lidí si bere tento příspěvek osobně. Proč?

    Stejne zajimave je, jak naprosta většina nevidí/nechce vidět moznost pracovat a starat se o deti. Jiste, je to jine, pokud jsem spisovatel a jiné, pokud jsem pravnik, lékař, peiar, .... Ale kdo určuje, že musím pracovat jako právník, lékař, pekař, ... Pokud prioritou je pro mne výchova děti? Muzu si prece vydelavat úplně jinak. Moznosti je mnoho. Kdo chce, hledá způsoby.


    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Řekla bych, že tohle lidi dráždí: Ty opovrhované s davem jdoucí ovce někde sedí a pracují tam od do, díky čemuž vytvořily zázemí, ve kterém všechno funguje tak dobře, že je někdo schopen se uživit sdělováním vlastních mouder.

      Vymazat
    2. Pokud by paní s pokorou existovala ve své sociální bublině, tak by to asi nikoho nedrásalo. Jenže o tom píše a jak na běžícím pásu o tom rozdává rozhovory. Proč vlastně? Je to zbytečně vyhrocené a provokativní, není co vyhrocovat. Systém není ideální, ale v globálu je tak nějak pro většinu nejprospěšnější. Většina se mu tudíž nějak podvolí a ten zbytek má možnost se realizovat jinak. On nikdo nikomu tu hlavu nerve za to, že děti neposílá do školy a vzdělává je doma. Unschooling není pro každého a imho prostě není ani nijak dobrý a přínosný a prospěšný pro většinu, protože holt aby civilizace držela nějak pohromadě a fungovaly nám základní vymoženosti jako otevřený obchody, tak nemůžem být všichni spisovatelé, neb bychom umřeli hlady. Takže uschoolingoví alternativci si v pokoji můžou vzdělávat děti doma a ti ostatní holt půjdou do školy. Proč vlastně ne. Není nutný to hned tlačit do takovýho extrému a provokovat. Přece každý příčetný rodič vidí, že s jeho dítětem je něco špatně, do školy nechce, netěší se tam a tak ho tam nenechá trápit. Pokud ve škole není dobrá atmosféra, mám možnost dát to dítě jinam. Nelze paušálně odsuzovat celý systém, holt se to prostě nepovedlo a v jedný konkrétní instituci se narazilo na špatný lidi. Jenže na té provokativnosti a šití do systému jako celku tohle celé asi stojí, kdyby to lidi nedráždilo a nevířily kolem toho zuřivé diskuse, tak paní autorka na ten chleba taky nemá, žejo...

      Vymazat
  32. Veru, jste velice zajímavá a inspirativní žena. Vetšina článků, které píšete jsou o Vašem postoji k životu a o Vaší cestě. U těchto článků Vám může být kritika jedno. Sama píšete, že je to prostě Vaše cesta. Každý má nějakou. Ale některé z posledních článků už nejsou jen o Vaší cestě, ale vyjadřují Váš názor na cestu někoho jiného. Třeba článek o jídle. Plně s Vámi souhlasím. Tohle léto jsem byla opravdu překvapená, když jsem byla s dětmi na koupáku, kolik lidí a dětí je tlustých. Ale není to jejich věc čím krmí své děti? Není to jejich cesta? Máme naštěstí naprostou svobodu v tom co si koupíme a co dáme svým dětem a sobě na jídlo. Stejně tak tento článek. Ptáte se: "To jako vážně? Vážně odkládáte děti do státních institucí, aby jste měli od nich klid?" Prostě někdo to tak má, je to přece jeho cesta. A vy ji můžete kitizovat, můžete říkat, že s tím nesouhlasíte, ale pak přijde někdo, kdo bude kritizovat Vaši kritiku a tak pořád dokola. A díky bohu, že v historii byli lidé, kteří upřednostnili celou naši společnost před svými dětmi. Díky těmto lidem máme svobodu dělat to, co chceme a žít život podle našich představ.
    V článku píšete, že i lékaři a sestry mají možnost být se svými dětmi doma. Ano, ale kdyby to všechny udělalay, tak by se zhroutil celý náš zdravotnický systém. Takže tento názor nejde jinak než označit za povrchní a utopisticky (nejsem filozof, tak pardon :))
    Opravdu každý má možnost žít život tak jak si přeje ho žít, cestovat, mít spoustu času a já nevím co všechno, ale ne každý má podmínky pro to, aby tu možnost využil.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc souhlasím s výše uvedeným názorem. Neustále říkáte, jak je důležité mít rozhled, být otevřená hlava a snažit se porozumět všem stranám. Ale poslední dobou vlastně jen kritizujete mainstream. Vlastně s Vámi souhlasím, i mé děti jdou alternativní cestou, i já se snažím být hlava otevřená, neustále se to učím. Ale ty "básnické zkratky" a zjednodušování ve Vašich článcích mě mrzí, protože to určitě k respektování různých životních cest nepřispívá.

      Vymazat
  33. Milá Veru, moc Ti fandím, ráda čtu Tvé příspěvky, velmi často to vnímám podobně jako Ty a v případě tohoto článku naprosto souhlasím, nenapsala bych to líp :) Taky si žiju po svým, bez ohledu na společenské zvyklosti. A při čtení komentářů u tohoto článku jsem pochopila, proč o tom nepíšu a už ani moc nemluvím. Tolik lidí tady píše, jak "bys měla vylézt ze své bubliny" a že "ne každej si může dovolit žít po svým" (a tohle píšou Tobě, která jsi sama se třema dětma!)... na to bych fakt neměla nervy :D Proto si žiju, jak uznám za vhodné, nevyprávím o tom nikomu, kdo přímo neprojeví zájem to poslouchat, a mám svatý klid :) Tím Tě rozhodně nechci odradit od psaní, Ty nejsi já a Ty to zjevně dáváš, takže super :) Ale chci Ti moc poděkovat za to, že jsem si právě teď tak zřetelně uvědomila, proč už poznatky ze zákoutí mého netypického života a myšlenek, jež přináší, veřejně nesdílím. Pro mě by to prostě nebylo. Moc Ti držím palce ve všem, co děláš, buď šťastná! A nedej se zviklat zavřenýma hlavama, kterým se nechce jít neprošlapanými cestami, a zůstaň svá <3 V.L.

    OdpovědětVymazat
  34. Připadá mi, že mi kontroverze ohledně rozhodnutí autorky blogu o domácím vzdělávání jejích dětí, je taková trochu umělá. Vždyť autorka, pokud se chce blogem živit v jeho současné podobě, nemá reálnou možnost dát své děti do školního kolektivu. Ta mírou soukromých informací, kterou o své rodině zveřejňuje, už je prostě příliš velká.

    OdpovědětVymazat
  35. Teeeda mam uz pracovnu dobu ale namiesto toho citam clanky na Krkavci Matke =)
    Len som chcela pridat moj uhol pohladu.

    Vidim tu vela komentarov a vela ludi si tento clanok beru prilis osobne, lebo uprimne povedane je to tema ktora sa dotyka kazdeho rodica. Co myslim ale nie je v poriadku je to ze vacsina komentujucich ma potrebu si tu obhajovat vlastny styl zivota a zodpovedat sa tym ideam ktore tu Veronika prezentovala. Ona nikdy nepovedala ze ma navod na zivot alebo jej cesta je pre kazdeho. Ide len o otvorenie diskusie a o tom aby sme viac zacali premyslat o tych automatickych rozhodnutiach ktore robime kazdy den. To ze vy to mate doma inak je v poriadku a netreba to obhajovat. Alebo na druhej strane kritizovat ze niekto poukazuje na to ze existuje aj ina moznost. Ano, tazko predstavitelna ale existuje. Myslim ze pre vacsinu ludi je velmi tazke priznat ze nad tym nikdy nepremyslali a ze volia tu lahsiu moznost alebo jedinu o ktorej vedeli.

    Casto sa tu spomina bublina, ale kazdy zije v nejakej bubline a myslim ze tento clanok sa len nabural do viacerych a preto su niektore reakcie take ake su.

    Ak hovorime o tych zivotnych moznostiach, rada by som pridala moj osobny pribeh. Stravila som 6 rokov studiom prava (v 2 roznych krajinach), pracovala v pravnickom prostredi a po narodeni syna som sa na vsetko vykaslala. Desila ma predstava byt otrokom 12 hodin denne, bez toho aby som videla syna vyrastat a zarabala niekomu inemu na rocny bonus. Zmenila som odbor, bez potreby nejakeho dalsieho studia atd, a teraz pracujem z domu. Stale pre niekoho ineho ale po veceroch a vikendoch s manzelom budujeme vlastny biznis, preto aby sme mohli mat vikend kazdy jeden den v tyzdni a travit cas so synom namiesto toho aby sme ho posielali do skolky. Po par rokoch zivota v Londyne sme snivali o tom zit niekde kde je stale teplo, zariskovali sme a teraz uz 5ty rok zijeme na Cypre.

    O moznostiach clovek nevie dokial nezacne rozmyslat o tom ako zije a co by sa dalo zmenit. Hlavne mat treba otvorenu hlavu, co je v dnesnej dobe zriedkava diagnoza.

    Lucia

    OdpovědětVymazat
  36. Milá Veroniko,
    vaše příspěvky již sleduji nějakou dobu a vnitřně s nimi souzním. Musím ale uznat, že mě některé z nich (a poslední dobou většina) spíše trochu frustrují. Určitě je to psychickým nastavením, ve kterém jsem posledních pár měsíců ocitla, ale došlo mi, že jsou v tom i jiné faktory. Váš blog, respektive váš život působí tak dokonale, že se člověk pomalu stydí, jak se v tom někdy plácá. V podstatě chápu všechny ty negativní komentáře, lidi jsou naštvaní, že to nedokáží udělat stejně nebo podobně jako vy, závidí a zřejmě jim tam chybí ta obyčejná realita života.
    Každý má samozřejmě možnost volby, ale když se nad tím tak zamýšlím (taky to dělám většinu svého času ...), pořád člověk musí pracovat jen s tím, co dostal do vínku. A změnit své nastavení a tím i vlastní fungování je strašně těžké a vyžaduje to spoustu energie a odhodlání. Na to každý nemá, takže chápu, že ve výsledku vaše postřehy mohou působit spíše opačným dojmem, než jste zamýšlela.
    Nechci vás urazit, ale připadá mi, že poslední dobou působíte hodně nekompromisně, pokud jde o váš názor nebo pohled, to může hodně lidí odradit.
    Každopádně vás obdivuji, že jste šla svou cestou a nejen to, že jste si ji udržela, protože to je někdy ta těžší část. Mě právě čeká nástup do školky mé nejmladší a nástup do školy prostředního syna. Párkrát mě napadlo, že bych děti učila doma (beztak se spolu "učíme" každý den, když mě děti bombardují dotazy), ale obávám se, že na to nemám dost trpělivosti a konzistence. Pro syna jsem chtěla alternativu, ale ta na 99% nevyjde a tak přichází lehká frustrace z toho, jak to nakonec dopadne.
    Tak vám přeji, ať je vám stále tak dobře, jak to podle vašich textů působí a zkuste se povznést nad negativní komentáře. Koneckonců, je pravda, že když se člověk virtuálně odhaluje, musí počítat i s kritikou a někdy i hodně neomalenou.
    Bára

    OdpovědětVymazat
  37. Vy to tak máte, pracujete doma, máte časovou flexibilitu. Baví vás to. A protíná se to pak logicky i s výchovou dětí. Holt někdo, kdo od šesti maká ve fabrice ty děti dát do školy musí, doma je nemá jak vzdělávat. Doma vzdělávat můžu děti proto, že pracuju doma a můžu tu práci udělat večer a dopoledne strávit s dětma anebo proto, že mě živí partner a pracovat nemusím. Logicky těm dětem předáváte stejnou životní cestu. Někdo být lékařem nebo prodavačkou prostě chce, tak je, někdo být nemusí, pokud bychom si ale všichni řekli, že to dělat nechceme, tak ad absurdum máme prostě jen bezdětné lékaře nebo to nedělá nikdo. Tahle cesta je de facto možná jen pro pár lidí, kterým tohle systém umožní. Funkční systém ale není, při vší úctě, založen na nás těch, který rozdáváme moudra z klávesnice. Živím se jako copywriter a moc dobře vím, že mě svět nepotřebuje a že ten, kdo peče ty rohlíky, je společensky přínosnější, protože prostě i já chci mít co jíst, když se od tý klávesnice zvednu. Systém stojí a padá na lidech, který pečou rohlíky, díky kterým máme co jíst a díky kterým zbývá ještě dost prostoru pro ty, který žádnou hmotnou hodnotu nevytváří. V těch textech mi chybí víc pokory nad tím, že žiju ve společnosti, která takhle funguje, takhle fungovat může. A proč fungovat může? Inu proto, že většina se je ochotná a schopná nějakýmu systému a řádu podvolit.

    OdpovědětVymazat

Kdo je Veronika Hurdová?

Kdo je Veronika Hurdová?
Veronika je šťastná žena. Kdyby se snažila dopředu naplánovat svůj život, nemohlo to dopadnout líp než skutečnost. Je mámou tří báječných dětí, jejichž věk se neustále mění, ale vypadá to, že nebude trvat dlouho a všechny ji přerostou. Kdysi dávno, bylo to nějak hned potom, co vymřeli dinosauři, si založila blog s naprosto hloupým názvem Krkavčí matka. Její mladické neuváženosti navzdory si ale její psaní získalo srdce mnoha tisíců čtenářů, díky čemuž si Veronika dnes může žít svůj sen. Je autorkou několika knih a napsala jich už tolik, že při dotazu na jejich celkový počet znejistí. Ve zbytku času Veronika učí děti doma, hodně s nimi cestuje a dobrovolničí na farmách po světě.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...