čtvrtek 27. dubna 2017

Štěstí odloženo na neurčito

Budeš-li poslouchat a nebudeš-li odmlouvat
složíš-li svoje maturity vychováš pár dětí
a vyděláš dost peněz
můžeš se za odměnu svézt na velkém kolotoči
dostaneš krásnou knihu
s věnováním zaručeně

A ty bys chtěl plout na hřbetě krokodýla
po řece Nil a volat Tutanchámon Vivat! Vivat!
po egyptském kraji

Tahle písnička má tak rychlé tempo, že člověk ani nestihne zapřemýšlet, o čem je.
Tímto ti, milý Jarku, dávám tip, jestli bys to na stará kolena nechtěl začít zpívat pomalejc.
Protože ten text je naprosto geniální, tak aby to chytla i vykojená Hurdovka.






 Jak vlastně vypadá štěstí?

Štěstí je nějaká věc, za kterou se celý život ženeme.
Když zůstaneme u zpívánek, tak i božský Kája praví, jak máš všechno zahodit, nekoukat napravo nalevo a jít za štěstím.


Jako by štěstí byla nějaká VĚC, která na nás čeká kdesi v dálavách


Chceme být šťastní.
Chceme, aby naše děti byly šťastné.
Chceme ke štěstí dojít a počítáme s tím, že cesta bude trnitá.

Nejdřív je potřeba odškrtat seznam věcí, které musíme udělat, abychom si mohli konečně dovolit být šťastní.

A tak jsme hodné holky a hodní kluci a trpělivě čekáme.
Odkládáme štěstí tak dlouho, až někdy zapomeneme, co vlastně chceme.

Někdy máme to štěstí, že nezapomeneme, co to naše štěstí je. Ale pořád dokola si říkáme: "Až dokončím tuhle školu, až budu mít víc peněz, lepší práci, víc volného času... pak, pak teprve budu šťastný."

Vždyť ráj a štístko jsou tak blízko... slibuje Kája.

Jenže jak náš seznam postupně odškrtáváme, zjišťujeme, že ono vytoužené štěstí nějak stále nepřichází. Třpytí se ve stejné dálce, jako když jsme na cestu vyráželi. Zdá se být nadosah, už už po něm saháme, ale vždycky nám ještě malý kousíček chybí.



Je úžasné sledovat malé děti, jak umí být šťastné zevnitř


Nepotřebují na to vnější stimuly.
Nepřemýšlejí o tom, co všechno musí udělat, aby mohly žít život svých snů.
Umí být šťastné teď a tady a umí si říct - často velmi důrazně - co chtějí.

Jak ale stárneme, stávají se z nás chorobní odkladači svého štěstí.
Zamkneme naše vnitřní štěstí a přeorientujeme se na to blyštivé externí, za kterým je potřeba jít.


Jsme neuvěřitelně vynalézaví v tom, jak se zabavit, než k tomu "opravdovému" štěstí dojdeme


Ještě chvíli zadřu v práci...
Až doplatím hypotéku...
Až děti trošku povyrostou...
Až se přestěhujeme do lepšího...
Až si doplním vzdělání a načtu dost materiálů... /mimochodem doporučuju na tohle téma skvělý článek o novém typu prokrastinace/

Věříme, že až tohle všechno uděláme, pak konečně budeme moct dělat všechny ty úžasné věci, které jsme si vysnili.

Já jsem ale přesvědčená, že odkládání našich snů nedává v žádném ohledu smysl.



Štěstí vnímám jako balanc, který je potřeba najít v sobě samých, abychom byli v rovnováze s okolním světem


Kdo někdy zkoušel chodit po slacklině, tak ví, že držet balanc není v žádném případě pasivní činnost. Je potřeba makat dokonce víc, než kdybychom běželi.
Když nic nedělám, spadnu.

V chození po laně vidím paralelu s hledáním vnitřního štěstí.
Musíte být aktivní, pozorní a ukotvení v okamžiku.
Nemá cenu se někam hnát, nemá cenu hltat další a další metry, nemá smysl se upozaďovat, zatínat zuby a modlit se, abychom "tam" už konečně byli.

Za pár (desítek) let stejně všichni umřeme.
Nemyslím, že umřít je tragédie.



Tragédie je, když nevyužijeme potenciál svého života


Ale nebudu už plkat a nechám to Jarka dozpívat:

Nebyli jsme nebudem a nebyli jsme nebudem
a co budem až nebudem
jen navezená mrva v boží stáji


/tento článek je zároveň kapitola z chystané knížky Moje milá smrti, do které sepisuju vše, co mi rok života po smrti mého muže přinesl/



28 komentářů :

  1. Krásně napsáno.
    Lidé dnes dělají věci, protože mají pocit, že musí. Chodí do práce, která je nebaví, od rána do noci a tam to začíná. To je to, co jsem nikdy nepochopila, proč lidé dělají to, co nechtějí ... Být šťastný přeci není složité, jde o to se zamyslet, uvědomit si a správně si přát :)
    Stáňa Vernerová

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Do práce chodím pro peníze a né proto ať jsem šťastná.

      Vymazat
    2. K tomu chození do práce pro peníze mne napadají dvě alternativy:
      - najít si práci, kde šťastná budu
      - najít si štěstí v práci, ve které jsem
      Ale rozumím tomu, že každý to máme jinak.

      Vymazat
    3. A není to škoda? Víte, jak je super dělat práci, která vás zároveň baví a zároveň živí?
      Stáňa Vernerová

      Vymazat
  2. Nevím, jak moc je to o povaze člověka a jak moc o vlivu okolí. Ale vím, jak se (ne)šťastní lidé poznají: Kdo se neumí radovat z maličkostí (třeba hezký mráček na obloze), tomu nepomůže ani když vyhraje absurdilion v loterii. :-)

    Vláďa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. ....je to o vnitřním nastavení...napadá mne jen: "čím vším jsem byl, tím jsem byl rád..."

      Vymazat
  3. No - plkáte celkem vydatně. To jsou úvahy!!! "Štěstí vnímám jako balanc, který je potřeba najít v sobě samých" - proč je potřeba, vždyť to není potřeba. Ten, kdo je šťastný z jakéhokoliv důvodu ( jeden, že má vilu za 8 milionů, druhý, že se ráno probudil a nic ho nebolí a navíc venku krásně svítí sluníčko) je prostě šťastný, ten kdo není, tak není. Přeci být šťastný není povinnost. "Tragédie je, když nevyužijeme potenciál svého života" - kdo ho chce využít, ten to udělá, kdo ne, bydlí pod mostem. Taky si protiřečíte a jsou to jen slova, která plynou... Prostě: jaký si to uděláš, takový to máš. Taky text písně, i když není od Káji ani od Jarka.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. "Přeci být šťastný není povinnost." Haha...jasně. Ale myslím, že uznáte, že každý přinejmenším CHCE být šťastný / spokojený / zkrátka mít se dobře...nazvěte to, jak chcete.

      Taky mě ten článek nijak zvlášť neoslovil, ale myslím, že Váš komentář je dost zjednodušující. "Jaký si to uděláš, takový to máš." sice platí, ale nelze říct, že mají všichni stejné šance. Každý člověk je jiný a každý snese trochu jinou "nálož" starostí...

      Já myslím, že otázka je, co člověku k tomu "štěstí" stačí.

      Vymazat
    2. Dokud zblizka nepoznate par lidi, kteri si vnitrne doslova zakazali byt stastni a spokojeni, tak vam asi nezbude nez takhle plkat o vile za osm milionu, pane anonyme.
      A "kdo ho chce využít, ten to udělá, kdo ne, bydlí pod mostem"? Vidim, ze o tomhle tematu nevite naprosto nic (ale presto mate potrebu se k nemu vyjadrit, o, jak prikladne :-) ).
      Az ve chvili, kdy zacnete zjistovat, PROC to takhle na svete funguje, vam treba zacne svitat. Ale chapu, ne kazdeho svet kolem nej zajima... je to vase pravo, byti nevedomym. Jake si to udelate, takove to mate :-)

      Vymazat
  4. ...souhlasím s tím, že někteří lidé mají bohužel povahu, která je poněkud předurčuje k tomu, že budou vždycky trochu nešťastní.
    Nevím, jak moc se s tím dá pracovat, já mám (chvála Bohu!) radost z každé pitomosti, až tím okolí otravuju .D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Anebo tou svou "radostí z každé pitomosti" dáváte zažít radost ze všedního i těm, kteří mají tu povahu, že budou vždycky tak trochu nešťastní.
      Vzpomněla jsem si na večerníček o Radovanovi :-)

      Vymazat
  5. Krásný článek :-) Na to, co je skutečně štěstí, občas zapomínáme a je čas od času dobré si to připomenout, aby nám jen tak neproteklo mezi prsty, aniž bychom to zaregistrovali .-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně. Je to o té vnímavosti, pozornosti k okolnímu světu a ke svému nitru.

      Vymazat
  6. Pro mě taková úvaha od někoho kdo je životem zkoušený není mlácením prázdné slámy a nutí mě se nad mnohým zamyslet.Proto za sebe děkuji!!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji moc. O tom také vlastně bude celá knížka Moje milá smrti - že i smrt blízkého milovaného člověka je přes všechnu tu bolest vlastně dárek, který vám může do života hodně přinést, když si to dovolíte.

      Vymazat
  7. Pustila jsem si písničku Muzeum od Jarka, na kterou odkazujete, a poslouchám: "...v pět třicet pět jednou z pravidelných linek, sedm zastávek do Kateřinek..." Říkala jsem si, co je asi v Opavě Kateřinkách, měla jsem jisté tušení, vyhledala jsem si Opavu na mapách a mé tušení se potvrdilo - hřbitov. Píseň pokračovala dál a mně to došlo! "...ukončete nástup dveře se zavírají..."
    Moc pěkný článek, děkuju!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem ten text jako malá uměla nazpaměť, ale myslela jsem, že je o muzeu a bílém krokodýlu a medvědovi a lišce a kamenných trilobitech :-)
      Jsem ráda, že je někdo podobný pitval textů jako já! :-)

      Vymazat
    2. Pěkná úvaha, jako rodilá Opavačka si dovolím nabídnout jiné vysvětlení. Hlavní opavský hřbitov z konce 19. století se nachází na konečné trolejbusové linky 201. Takže proč by Ostravák Nohavica odpočítával zastávky od nádraží, když jede odjinud? V Kateřinkách najdete i smutnější místa, kde se "dveře zavírají" - nedaleko hřbitova na Olomoucké je obstarožní psychiatrická (a protialkoholní) léčebna. Kateřinky proto znějí místním podobně jako Bohnice a v regionálním kontextu zpráva, že někoho odvezli do Opavy, znamená, že se zbláznil. Dívala jsem se, že Nohavica napsal Muzeum rok před vyléčením se ze závislostí, zřejmě o tom už uvažoval nějakou dobu před dobrovolným nástupem, nebo výstupem z onoho trolejbusu, byť pomyslným, pokus si to řešil v jiném zařízení jinde...

      Vymazat
    3. Týýýý jo, to je analýza, děkuji, osvětluje to mnohé...

      Vymazat
  8. Kde jsi? Tady a teď, tady a teď. Tohle si opakovat mi pomáhá. Najednou člověku dochází tolik věcí a ony mění můj život. V současné době ten můj dost výrazně. Ano, učím se být šťástná - šťastná tady a teď. Necítit se za to provinile, neodkládat, nečekat, že to něco bude balancovat jako payback něčím špatným. Prostě být tady a teď.

    OdpovědětVymazat
  9. Druhá Mirka Šimková - Diny. Živnost, založená na smrti manžela. A že se z toho zjevně dá vytřískat! Bože :(

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Smutný komentář :( vypovídá o Vás mnohé... Přeji pevné nervy při čtení dalších textů. Mně třeba to jako živnost založená na smrti manžela vůbec nepřipadá. Já jsem zpočátku byla překvapená, že Veronika jde takhle "s kůží na trh", protože není zvykem o těchhle niterných bolestivých záležitostech veřejně mluvit. Ono ani o těch nebolestivých. Vzpomněla jsem si, jak jsem se v tom kdysi sama "plácala". Kdybych tenkrát měla možnost tohle všechno číst... Určitě tyhle texty pomáhají mnoha lidem, motivují, ukazují nový směr a jiný rozměr života i smrti, nutí k přemýšlení... Bohužel se vždycky najde nějaký trotl nebo drbna a bude řešit, že pozůstalý netruchlí dostatečně dlouho, že se směje, že UŽ si někoho našel, nebo třeba že se přiživuje. No jo, i obtížný hmyz je na světě z nějakého důvodu... :-)
      A Vám, Veruu, děkuju... Krásný den a pište dál ♡ Petra

      Vymazat
    2. Úplně se mi sevřelo hrdlo. KDO MŮŽE BÝT TAK KRUTÝ?!?!?!?!? Končím stejně, ale asi každá/ý věříme v "jiného". Bože :(

      Vymazat
  10. Áno a áno aj na názov knihy:-)

    OdpovědětVymazat
  11. Štěstí je poskládané z docela malých, všedních radostí.

    OdpovědětVymazat

Kdo je Veronika Hurdová?

Kdo je Veronika Hurdová?
Veronika je šťastná žena. Kdyby se snažila dopředu naplánovat svůj život, nemohlo to dopadnout líp než skutečnost. Je mámou tří báječných dětí, jejichž věk se neustále mění, ale vypadá to, že nebude trvat dlouho a všechny ji přerostou. Kdysi dávno, bylo to nějak hned potom, co vymřeli dinosauři, si založila blog s naprosto hloupým názvem Krkavčí matka. Její mladické neuváženosti navzdory si ale její psaní získalo srdce mnoha tisíců čtenářů, díky čemuž si Veronika dnes může žít svůj sen. Je autorkou několika knih a napsala jich už tolik, že při dotazu na jejich celkový počet znejistí. Ve zbytku času Veronika učí děti doma, hodně s nimi cestuje a dobrovolničí na farmách po světě.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...