neděle 11. září 2016

Na to jsi moc malý, tomu bys nerozuměl

Jsem ráda, že už se mě dlouho nikdo nezeptal, proč se blog jmenuje Krkavčí matka.
Je to fakt smutný příběh, ale já opravdu nevím, jak to vzniklo.
A to jsem (aspoň myslím) u toho byla.
Přičítám to kombinaci laktačního opojení, volné domény a ulítávání si na ambivalentních rádoby legračních názvech.
Pozitivní na tom je, že si vysvětlení můžu přihnout vždycky podle toho, jak potřebuji.
Jsou děti ušmudlané? Jasně, to je ta Krkavčí matka.
Hrají si děti s nožem nebo ohněm? Jasně, Krkavčí matka.
Lítají děti po Praze bosé? Jasně, Krkavčí matka.

"Jeníčku, co si myslíš o tom poklesu akcií na burze?"

Někdy se lidé zarážejí nad tím, že se při rozhovoru s dětmi nevyhýbám žádným složitým slovům, ani tématům. Prostě tak nějak doufám, že to nasáknou stejně, jak nasákávají vše ostatní. Někdy je to až absurdní, že mluvím k dětem a reagují na to dospělí, protože prostě není moc poznat rozdíl v tom, jestli mluvím k velkému nebo malému člověku.

No jo, jasně, Krkavčí matka, ani neumí slovník přizpůsobit dětem.
Ale věřte, má to svoje výhody.

Třeba to, že se můžeme spolu bavit úplně o všem.

Bude to znít asi absurdně, ale momentálně je pro mě nejbližší důvěrník 4letá dcera


Moje děti ví, jak se cítím. Ví, z čeho mám strach. Ví, nad čím přemýšlím.
Vůbec toho nezneužívají a (zatím) mi to oplácí podobnou otevřeností.

S dětmi probíráme rodinné finance, moji práci, naše pocity a strachy, vzdělávání, plány do budoucnosti nebo mezilidské vztahy. Moc dospělácká témata? Pro mě ne. Vnímám to jako každodenní součást světa, ve kterém spolu s dětmi žiju.

Kdo mě zná, ví, že na druhou stranu "trochu" pokulhávám v takové té školkové edukaci dětí, která se na rodinných sešlostech oceňuje potleskem.
  • Marjánek ve třech letech vytrvale vzdoruje všem mým pokusům naučit ho rozeznávat barvy.
  • Grétka ve čtyřech a půl neumí napsat ani písmenko.
  • Když chce po nich někdo odříkat básničku, pravděpodobně ze sebe nic nevymáčknou.
  • Nejsem si ani jistá, jestli si pamatují své příjmení.
Vím, není to asi nic, čím bych se mohla chlubit. Nicméně se za to ani nestydím.

Věřím, že až to potřebovat budou, sami se začnou ptát a rychle se to naučí


Tak jako se už z vlastního popudu a bez "maminkovského tréningu" spoustu věcí naučili.
  • Počítat kvůli hře na pikanou.
  • Rozeznávat vpravo a vlevo kvůli tomu, že když letí přede mnou, můžu je na dálku řídit a nezaběhnou si.
  • Zdravit protože je to tak mezi lidmi zvykem.
  • Říct prosím a děkuju, protože pak jsou na ně lidi milejší a raději jim vyhoví.
Kromě těchhle "potleskuhodných" dovedností se ptají ale i na věci, které jim přijdou důležité, i když by je možná spousta dospěláků odsoudila do škatulky "nevhodné pro děti".

Asi tím na žádné besídce neohromí.
Pro mě je ale mnohem důležitější než odříkaná básnička třeba to, že děti
  • mají představu o tom, co kolik stojí a co si můžeme nebo nemůžeme dovolit
  • ví, které potraviny jsou zdravé a které ne
  • podílejí se na důležitých rozhodnutích, která ovlivňují chod naší rodiny
  • ví bez nějakého přikrašlování, jak vzniká nový život a jak se rodí miminka

Někdy mi přijde, že my dospělí vytváříme pro děti takový pseudosvět


Stanovíme dovednosti, které by v daném věku měly umět, a úporně to do nich tlačíme, nehledě na to, jestli to děti zajímá nebo jestli jsou na to připravené.
Naopak věci, které jsou jejich každodenní realitou, odsouváme na později, až budou starší. Na jejich dobře mířené otázky odpovídáme "na to jsi moc malý, tomu bys nerozuměl".

Když jsou děti malinké, respektujeme jejich rychlost učení.
Lezou, až když začnou lézt. Chodí, až když začnou chodit.
Veškeré učení je u nich motivované potřebou poznávat svět.

Když ale odrostou plínkám, jako bychom na tuhle jejich přirozenou touhu po učení zapomněli.
Necháme se vystresovat tabulkami pro příslušný věk.
Vypanikaříme se po každém setkání s kamarádčiným geniálním dítětem, protože ten náš malý truhlík ještě neumí to a to a přitom je o několik měsíců starší.


Jasně, jsou děti, které se naučí číst ve třech letech. A je to úplně v pořádku. Některé děti prostě nezastavíš.
Když ale děcko v sedmi letech číst neumí, začneme být lehce nervózní.


Úplně jako bychom z hlav vytěsnili, že každý má své tempo učení


Mohla bych vyprávět kupy příběhů dětí, které jsem během studií doučovala matiku. Všechny měly něco společné - v matematice jim ujížděl vlak, ale s vášní mi vykládaly o svých jiných "projektech". Často pak stačilo jen otočit logiku učení. Žádné nejdřív práce, potom zábava.
Nechala jsem je naopak vyprávět o těch jejich projektech a pak jsem nadhazovala otázky, které s jejich předmětem zájmu souvisely a měly přesah do matematiky. Když pak našly smysl, proč se něco učit, šlo to najednou mnohem lépe.

Možná si říkáte jasně, Krkavčí matka. Její děti budou pěkně obržděné a dobře jí tak


Omlouvám se, dětičky moje, ale já to jinak asi neumím a když už jste si mě jednou vybraly, tak to se mnou budete muset vydržet :-)

Uznávám taky, že tenhle můj článek je argumentačně tak slabý a odkudkoli napadnutelný, že vážně přemýšlím, jestli si nesepsat oponenturu a nenapadnout sama sebe radši dřív, než to udělá někdo jiný.

Ale radši se místo toho zeptám, jak je to u vás doma?


Co všechno s dětmi probíráte za věci, které k jejich věku tak úplně "nepřísluší"?
A nechává vás v klidu, když naopak vaše dítko zaostává v některé dovednosti oproti tabulkám nebo sousedovic malému Einsteinovi?

Díky předem za sdílení vašich zkušeností.










23 komentářů :

  1. Zdravim a souhlasim! Jako vice mene vzdy.. Nas petilety taky neumi zadne pismeno. Vysvetluji vetsinou bez zjednoduseni a on nekdy prestane poslouchat, odejde apod..- proste vypne, kdyz ma dost.. Na kole treba jezdi jeste s postrannimi kolecky a neresime to. Spis si rikam, jestli si nepripada spatne pred kamarady (i nekteri o rok mladsi jezdi bez kolecek), ale dokud to neresi on, tak my taky ne. Mam pocit, ze ziju v takove bubline – proste lidi, se kterymi se stykam, nebo o kterych ctu, smysli podobne, jako ja a tak mi to prijde normalni a nenapadne me to resit..

    OdpovědětVymazat
  2. Mluvíte mi z duše (často) :-) Ráda o sobě říkám, že jsem postižením speciální pedagog a ještě než se mi dcera vykulila z břicha, šprtala jsem pilně na státnice vývojové tabulky. Chudák holka moje neodnošená to pak se mnou měla asi tři měsíce těžké, protože všecko dělala brzo! Jak mě to nervilo! Je nedonošená, má to dělat později, logicky - ne? Vrchol nastal, když jsem jí zapnula do popruhů v kočáru s tím, že ještě nemá co otáčet, že až za měsíc... Manžel mě velmi krutě vrátil na zem - takový kartáč mi dala naposledy paní učitelka ve druhé třídě, když jsem spolužáka Péťu kousla do krku. Teď nám naše astronautka v devíti měsících běhá kolem nábytku (jako přidržuje se tak prstíčkem, aby se neřeklo) a mě už došla i příčina té její nedonošenosti - tohle dítě by prostě další dlouhý měsíc ve fetální poloze nevydrželo...

    OdpovědětVymazat
  3. Probíráme všechno...u nás doma jsem jen já a moje děti, a na někom se vybít musím. Znají všechna "tajemství" zrození a smrti (teda ta, které znám já), na vlastní oči viděly čerstvé miminko i umírajícího dospělého, už ve školce srší ironií a sarkasmem, jejich humor je černější než můj. Ví, proč brečím, proč práskám dvěřma, proč nadávám jak kavka, proč se směju tak, že přes to neslyší pohádku.

    Bavíme se o politice, historii, přírodních vědách. Ví, co si myslím o uprchlické krizi, Evropské unii, ministryni školství i finančáku....a proč.

    Každej z nich samozřejmě zbystří u něčeho jinýho, ale dohromady daj slušnou dávku informací (jeden je prvňáček, druhej předškolák)

    OdpovědětVymazat
  4. Souhlasím,souhlasím,souhlasím!
    ..obecně by se dalo říct,že je to o tom, dětem predstavovat realitu tak, jak je (pomocí selského rozumu.))
    A teď si představte,ze učím ve státní školce, kde po mne chtějí právě jen ty vysledky.
    Napr: vytvarku byste meli delat jednou, lepe dvakrát týdně. A proc? Rodiče Si na ni potrpí. Aha! Rodiče...

    Po roce v Montessori jesličkach je to trochu šok :)
    Na druhou stranu je to take příležitost, přinést zase něco nového. A již se pár spokojených rodičů ozvalo.
    Obcas svádím různé boje, proto dekuji za clanek, který mě po cestě do práce velmi uklidnil. A to proto, ze když jsou děti obklopeny vhodným prostředím...najdou si své vlastní tempo. Takže už zadne stresy, že jsme od září dělali teprve jednu spolecnou vytvarku. (Ale deti maji malovaci skrin, z ktere si kdykoliv mohou něco na tvoření,lepeni atd.vzit:))

    OdpovědětVymazat
  5. probirame take vsechno...nase deti vyrustaji v rodinnem pensionu- od narozeni jsou zvykle na prostredi dospelych, vedi, ze se zdravi, dekuje...jinka by to neslo. Ovsem dost casto vemou detskou knizku a leti ji ukazat hostum, fotoknihy z cest vedou.Nekdy jsou Australane dost prekvapeni, kdyz zjisti od 5tileteho ditete,ze Ceskoslovensko neexistuje, v italii se plati eurem a v cechach maji koruny:) jazyky nasavaji diky cestovani stejne intenzivne, ale s prechazenim ulice maji problem stejne jako ja dodnes. to se rychleji adaptuji z $ na koruny, nez z levo/ pravo na napravo/nalevo:) a co se skoly tyce? jsou prumer , podle toho skolniho hlediska, pro nas jsou ale hvezdy * nekdy si preji abych podobny zpusob zazila i ja. Moje maminka je metodicka anglictiny, ja na gymplu excelovala v nemcine, dnes se tak nejak domluvim, ale anglictinu uz mam skoro jak rodny jazyk...kdyz jsem zjsitovala ,kam po 2 letech ZS v australii premistit syna, mamka mi rozhodne doporucuje valsdorfske skoly...to tempo a zpusob mysleni asi pry bude divochum od more lepe vyhovovat. tak uvidime:)

    OdpovědětVymazat
  6. Já ty Vaše postřehy tak ráda čtu..synek sice už některá písmenka zná (budou mu tři), ale spíš je rozeznává jako obrázek - vidí slona, řekne: "To je slon", vidí T, řekne: "To je Táta". Stejně tak čísla: Má rád příběhy mašinky Tomáše a jeho kamarádů..takže domů ze školky chodí, až bude Gordon (4), vidí číslo 3 a hlásí, že je to Henry a tak..přesně jako Vy, nejsem úplně zastáncem "edukativních nástrojů" pro ještě větší rozvoj potenciálu dětského mozku, který se přece tak rychle učí...byť věřím, že to může být velmi lákavý experiment nebo to také může vyvolat v mnoha rodičích paniku, aby své dítě ve světě současných možností o něco neochudili...a na kole jezdit vůbec nechce, i když by už podle všech babiček a tetiček měl to "odrážedlo konečně odložit a jezdit jako velkej kluk." Ale opět ho nenutíme..Kolo si občas prohlídneme a pak zase hurá na bagry (teda vlastně bagry, nakladače, pásáky, grejdry a člověk kouká, kolik těch strojů na vyhrabávání hlíny vlastně je ;-))....Jinak se bavíme o všem..teď máme zrovna velké téma: úrazy a smrt...Mého tátu při autonehodě srazilo auto(on jel na kole..Když se Davídek zeptal, kde je "dluhej děda", tak jsem mu to normálně řekla, že je mrtvý a že jel a na kole a že jej přejelo auto, které jelo proti němu moc rychle a nestačilo už zabrzdit..a on to pochopil..a dál už neřešil..jen to všem vždycky vysvětlí, že je "mámin táta mrtvý a že ho přejelo auto a že je v hlobečku v zemi (byl se na něj podívat)...Máme to nastavené tak, že si říkáme věci tak, jak jsou, i když víme, že to ten druhý možná nepochopí..Třeba babíčky, když jim dítě řekně: "Babi, teď si hlaju z baglem, pšijdu, pak.."

    OdpovědětVymazat
  7. Ano. Mám pětiletého a dvouapůlletou. Pětiletý neumí jedinou básničku ani asi písničku. Ale ví, jak vymřeli dinosauři a jak funguje mozek. Prostě ho to zajímá. Trochu tedy bojuji s počítáním a psaním. Žijeme v zahraničí a učím ho oficiálně doma, protože tady děti začínají ve škole takhle brzy. No a na to čtení a počítání ještě není připravený. Děláme malinko každý den, jen co ho baví. Hrajeme si s počty a písmenky. Ale kdybych si nemyslela, že časem do té školy asi bude muset jít, zatím bych se na to vykašlala úplně...

    OdpovědětVymazat
  8. pěkné. Můj 5i letý umí číst od 4, sám se naučil. stejně tak počítat sčítat, a taky hodiny. převádí si sám z digitálních na ručičkové. prostě chodí od jedněch ke druhým a tím se to naučil. Za to se neumí obléct obout, nedejbože vyčistit zuby. Věřím, že prostě je jeho mozek zaujatý jinými věcmi a toto přijde později. netlačím nenutím dělá co ho baví.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Našemu staršímu budou čtyři za pár dní a je to jak přes kopírák u vás :-D Písmenka začal řešit ve 2,5 letech a v podstatě je za měsíc nebo dva uměl všechna, totéž s čísly. Dneska začíná číst, hláskuje slova a většinou si to i správně spojí do slov (občas si to domýšlí a netrefí se), digitální hodiny čte taky asi od tří let nebo tak, teď to propojuje s ručičkovými a umí na ručičkových přečíst ten "digitální údaj" (neřekne za 8 minut 9, ale prostě osm padesát dva). Kreslí stejně jako v roce, protože daleko důležitější než obrázek je si ho hlavně podepsat... Odrážedlo už dává, ale trvalo mu to, po schodech směrem dolů nestřídá nohy, básničky nebo říkanky neumí, ale kapitoly ve své nejoblíbenější knížce zná ve správném pořadí a většinou ví, na které jsou stránce... Prostě to tak má, učí se to sám, protože se to chce učit, a co se učit nechce, s tím ho neotravuju :-D

      Vymazat
  9. Když se dítě na něco zeptá,nastal čas odpovědět...toho jsem se držela doma u svých dětí,když byly malé, i v práci ve škole. Žádná otázka není hloupá,žádne téma není tabu. Když to pochopily,s důvěrou se ptaly na věci,které by se doma nedozvěděly. Je fakt,ze občas jsem dlouho přemýšlela,jak přiměřeně věku formulovat odpovědi...někdy jsem čekala,že už naběhnou rodiče...Nikdy se to nestalo. Co se týče tabulek,bohuzel státní škola neustále poměřuje výkon dětí standardizovanými testy a běda,jak do nich nezapadáte... navzdory kecům o inkluzi na odlišnosti není zvědavá a ani připravená... Ivča

    OdpovědětVymazat
  10. I když jsou mi vaše názory hodně blízké, nedovedu si úplně zvyknout na představu, že dítě má dělat jen to, co ho baví, resp. kladu si otázku, jak dlouho by tahle fáze bez starostí a povinností v životě měla trvat. Na světě jsou i nepříjemné, ale nutné věci. Mě například by nejvíc bavilo jen ležet na gauči s knížkou, jenomže koupelna se sama neuklidní a večeře se sama nepřipraví... Podobně se školou a vůbec vzděláváním - co když má dítě hudební talent? Není lepší ho trošičku (zase ne přes míru, pochopitelně) nutit do cvičení, než čekat a čekat a čekat, až v patnácti či ve dvaceti samo zjistí, že je vlastně škoda, že s hraním na nástroj nezačalo daleko dřív? Spousta skvělých hudebníků dodatečně ocenila, že je rodiče k hudbě od mala důsledně vedli. Samozřejmě z každého nevyroste virtuos, ale o to nejde, ta investovaná námaha se vždycky nějak zúročí, člověk pak je i celkově vytrvalejší, trpělivější, dokáže ocenit umění a dovednosti někoho jiného atd. Prostě přiměřeně ohýbat stromek, dokud je mladý, to snad nemůže být až tak na závadu, ne?

    OdpovědětVymazat
  11. Zdravím :-) U nás je to podobné. Taky se bavíme o věcech, nad kterými třeba bababička kroutí hlavou - např. s tehdy 4letým synkem o menstruaci, když našel v koupelně krabičku s tampony, s 3letou dcerkou o tom, jak vzniknou a jak se rodí miminka. O rakovině a nemocech obecně, se 7letým o principech Olympiády nebo o autismu... Myslím si, že pokud se dětem odpoví pravdivě a alespoň trochu pochopitelně jejich věku, může se jim říct cokoliv. Básničky a "paci paci" nejsou tak zásadní jako "Dobrý den", "Prosím" a "Děkuji", takže bych zůstala taky v klidu ;-) Ono to přijde - budou-li mít, kde a s kým si je říkat. :-) S-Mějte se krásně *Ani

    OdpovědětVymazat
  12. Nejen dětem vytváříme pseudosvět, i my sami si ho vytvořili... "to se prostě nedělá. Proč? Protože se to nedělá..." platí nejen pro děti. Jen děti mají tolik rozumu, že se ptají "proč?", my už ne.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nádhera... to jste vystihl/a naprosto přesně... :)

      Vymazat
  13. Nádherně napsáno... Myslím, že dnešní doba je strašně vyhrocená a děti si místo opravdové rodičovské lásky "užívají" různých kurzů a šíleností pro ně nevhodných. Vzpomínám na jedno odpoledne na hřišti - přišla tam jedna velmi ambiciózní maminka a začala mi vykládat, že její čtyřletá dcera umí počítat do padesáti, napíše všechna písmena, umí bruslit, lyžovat, plavat, chodí do angličtiny atd. atd. atd. A co dělate vy s dětmi? zeptala se nakonec a já jsem jen odpověděla: hrajeme si. S dětmi u nás doma mluvíme naprosto otevřeně o všem - na co otázka, na to odpověď. A když mají zájem se naučit něco navíc, tak to probereme. Ale netlačím je do ničeho extrémního jen proto, abych mohla dát foto na FB a pochlubit se, jak jsme skvělí... ;-) Díky za Vaše články, jsou velkou útěchou normálním rodičům...

    OdpovědětVymazat
  14. Mám 3 deti a každé sa k životu od mala stavia inak a ja to rešpektujem. Ale, ale sú oblasti, kde ich nenápadne motivujem a to , čo milujú, v tom ich podporujem. Milujem ich, ale nie sú to moji kamaráti, ale deti. Vedia, že peniaze nerastú na strome a majú svoju malú čiastku, s ktorou sa učia sami zaobchádzať. Stalo sa, že si to minuli na hlúposti, ale teraz majú už naozaj inú múdrosť, lebo vedia, že keď minú, tak nemajú a mama ani tata nedajú....Farby som ich učila nenápadne...veľa maľujeme....hráme sa na obchod a školu...varíme a predávame v reštaurácii a oni to milujú...teda ja som len taký vonkajší element a hrajú sa sami....veľmi by som chcela, aby ľúbili čítať....tak si večer čítame, ale zatiaľ sa staršia, ktorá už vie, príliš nechytá a ja netlačím na pílu. Oni sú deti, ja mama. Kamarátky mám mimo domu, lebo neviem, či by uniesli to bremeno kamarátstva som mnou.....

    OdpovědětVymazat
  15. U nás je to zatím nijak, neb dítka ještě nemám, ale každej článek, kterej si od vás přečtu beru jako inspirativní nebo minimálně jako námětový. Od svý mámy se na takovýhle rady (ať už v jakémkoli smyslu) moc spolehnout nemůžu a nikdy sem ani nemohla, takže jí tak trochu vlastně suplujete. :)
    A popravdě? Často mám na věci stejnej pohled, takže i u tohohle příspěvku máte moji plnou podporu a souhlas. :)

    OdpovědětVymazat
  16. Mám sestru, která je mladší o šestnáct let (otec si ji vyrobil s přítelkyní). Když jí byly asi čtyři, tak jsme louskaly cvičení pro školáky (písmenka, počítání a i nějaké ty slovní úlohy). Sestřičku všechno moc bavilo a já jsem byla ráda, že není po tatíkovi a jeho přítulce. No ale bylo mi přítulkou řečeno, že ,,Co ju to učíš? Dyť je eště malá...´´. Učila jsem ji tajně, ale po čase jsem se odstěhovala 150 km daleko a ztratila na ni vliv. Teď když ke mě ve svých dvanácti letech přijela na delší návštěvu, jsem již nenašla nic z toho zvídavého dítka. Moc mě to mrzí. :-(

    OdpovědětVymazat
  17. Neodpovím úplně na otázku, ale něco z podobného soudku. Veroniko, vlastně přirozeně jedete cestou, kterou potvrzují i výzkumy, že je ta správná - důležitější je rozvíjení emoční inteligence. Tedy schopnosti vyjádřit/rozeznat emoce, komunikace, mezilidské vztahy... A nejen pro děti to platí, pro dospělé to samé.

    O spokojenosti v životě třeba tato videa:
    http://www.ted.com/talks/shawn_achor_the_happy_secret_to_better_work#t-488053

    http://www.ted.com/talks/robert_waldinger_what_makes_a_good_life_lessons_from_the_longest_study_on_happiness?language=en

    OdpovědětVymazat
  18. Veroniko, starší dcerka se naučila tak nějak sama číst v pěti letech. Byla to výhoda ve školce, když ji hodná paní učitelka dovolila číst, místo spaní. Vůbec, toho hodně uměla a vždy měla samé jedničky na vysvědčení. Ta mladší neuměla, než šla do školy, skoro nic. Na vysvědčení měla také samé jedničky. Po dokončení studií se nikdy nikdo nezeptal, jaké známky měly. Pro život to není důležité.

    OdpovědětVymazat
  19. Syn začal chodit do lesní školky na dva dny v týdnu. Do té doby nevzal tužku do ruky, barvičky patlal všude jenom ne na papír, počítat ani číst taky neumí. A dnes mi "paní učitelka" dala výkres, co dnes namaloval - krásné jablíčko vybarvené vodovými barvičkami :) Prostě děti malovaly v lese, tak se přidal... Jezdit na kole neumí ani na odrážedle mejezdí, vůbec ho to nebaví a neláká. Ale zajímá ho elektřina, takže ví, jak funguje vodní elektrárna :) Byli jsme tam na dni otevřených dveří. Taky umí otevřít kapotu od auta a pojmenovat všechno, co tam vidí, veškeré části motoru a kdyby dosáhl na pedály, tak už bude umět řídit - sám mě upozorňuje, kde mám zapnout stěrače, kde rozsvítit světla, jak otevřít okno, na co se používá řadící páka, kde je ruční brzda a jak na co jsou všechna ta tlačítka uvnitř auta apod. :) Básniček umí hodně - líbí se mu ty veršované pohádky od Hrubína, ale není to taková ta cvičená opička, co to na povel začne říkat na rodinných oslavách a setkáních :) Když má dobrou motivaci, tak se komplet obleče :) Používat kouzelná slovíčka se naučil teprve nedávno a zdravit se bohužel stydí :) Taky věřím tomu, že se naučí všechno, až se mu bude chtít :)

    OdpovědětVymazat
  20. Děkuji za krásný a inspirativní textík a za příspěvky v diskuzi ... cítím se obohacena :)

    OdpovědětVymazat

Kdo je Veronika Hurdová?

Kdo je Veronika Hurdová?
Veronika je šťastná žena. Kdyby se snažila dopředu naplánovat svůj život, nemohlo to dopadnout líp než skutečnost. Je mámou tří báječných dětí, jejichž věk se neustále mění, ale vypadá to, že nebude trvat dlouho a všechny ji přerostou. Kdysi dávno, bylo to nějak hned potom, co vymřeli dinosauři, si založila blog s naprosto hloupým názvem Krkavčí matka. Její mladické neuváženosti navzdory si ale její psaní získalo srdce mnoha tisíců čtenářů, díky čemuž si Veronika dnes může žít svůj sen. Je autorkou několika knih a napsala jich už tolik, že při dotazu na jejich celkový počet znejistí. Ve zbytku času Veronika učí děti doma, hodně s nimi cestuje a dobrovolničí na farmách po světě.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...