čtvrtek 9. dubna 2015

Jak jsem si vysloužila nejsprostší email v životě - díl 2.

Jestli jste mí věrní čtenáři, čekáte už pár týdnů na ten pamflet, za který jsem si od páně editora vysloužila upřímnou zpětnou vazbu, nemusím se bát říct od srdce, jež výrazným způsobem rozšířila a obohatila mou zásobu sprostých slov.
Pokud nejste věrní čtenáři, můžete si první díl přečíst ZDE.

POZOR POZOR POZOR!

Kdo nerozumí nadsázce, skončete prosím čtení zde a vraťte se poklidně ke sledování Esmeraldy (nebo co teď frčí).


A kdo má odvahu a zajímá ho, jakým způsobem jsem se rozhodla poukazovat na problematické situace v místě mého bydliště z pohledu svého a z pohledu malého batolete, čtěte směle dále.

Z pohledu Krkavčí matky

"Víte, proč jsem se stěhovala na Butovice? Tak předně proto, že jsem se nechala zbouchnout a do naší pidiložnice v 2+kk v Košířích se nám nevešla dětská postýlka, takže jsme hledali něco rozumně většího, kde bych mohla v klidu vrhnout mládě.
Pro bytostné romantiky nabídnu ale i roztomilejší a společensky přijatelnější důvod. Nechtěla jsem, aby můj potomek vyrůstal v hluku a smogu centra Prahy. Toužila jsem po výhledu do zeleně, tichu a přírodě hned za domem. Jak z blbého realitního katalogu.
Stolová hora na Vidouli se zdála perfektní místo k zahnízdění. Nějaký čásek uplynul a s mužem jsme zvládli rozšířit naše portfolio juniorů na dva kousky.  Za tu dobu jsem stihla místní okolí prozkoumat skrz naskrz. 
Dokonce bych řekla, že některá místa znám velmi dobře. Třeba radius 100 metrů okolo našeho domu, kam se s dětmi nejdál dostanu po hodině vytrvalého šourání, znám do posledního kamínku, louže i klacíku.
Dovolím si tedy říct, že jsem už novobutovickou patriotkou a odborníkem na místní život, protože dneska může být odborník téměř kdokoliv na cokoliv. Někteří takoví to dotáhli až na místa nejvyšší, ale tím si dnes nebudeme kazit sluníčkový den.
Kde jsem to skončila? Jo! U představy dětí radostně poskakujících na zeleném paloučku za naším domem. 
Může mi teda prosím někdo vysvětlit, jestli nejsem nevinnou obětí developerů? Všude se staví
Olbřímí kancly na metru, další kancelářské koloseum je na Radlické, ČSOB prý bude dokonce přistavovat kůlničku za svým domečkem pro 1400 nebožáků z Poštovky, kteří se dosud tísnili v socialistických kancelářích kdesi na Roztylech.
Na butovickém sídlišti se staví chytré domy. Asi pro chytré lidi. To abych vytáhla z prasátka nějaký ten desetimiliónek a jednu garsonku si tam taky koupila.
Říkám si, pro koho to všechno sakra je? Copak se všichni stěhují na Butovice? Zvlášť, když se všude píše, kolik je v Praze volných kanceláří a bytů! 
Hádám asi, aby jich bylo ještě víc. Třeba je to nějaká soutěž hlavních měst. Kdo ví. 
No aspoň v něčem ten západ konečně předeženeme."

Z pohledu batolete

"Dneska už jí málem napadlo, že zase půjdeme na ty blbé houpačky. 
Teda přiznávám, že písek je bezvadná věc. Dá se házet cizím malým vetřelcům do očí a taky se dá jíst. To ji vždycky zaručeně vytočí
Ale co si budeme povídat, v zimě to není na houpačkách žádné terno. Lopatou led neprorazíš. Natož tou plastovou na bábovky.
Když tedy zase vyrazila směrem k houpačkám, musel jsem jí jemně diplomaticky naznačit, že mám jiné plány. 
Začal jsem proto řvát jako tur, lehl jsem si na zem, předstíral epileptický záchvat a freneticky ukazoval na druhou stranu, než plánovala jít." 


Pokud se chcete dozvědět, jak vyřešit takový "epileptický záchvat" dítěte 

>> stáhněte si ebook zdarma ZDE


"Naštěstí jí mateřská nepřipravila o poslední zbytky rozumu, takže pochopila můj záměr a vydala se tam, kam jsem chtěl já. Měla by se postupně začít smiřovat s tím, že takhle to už teď bude napořád.
Namířili jsme si to k tomu velkému hřišti, na kterém jezdí obrovské bagry a tatrovky. Skoro tak pěkné, jako ty moje plastové, co mám doma. Sice je nemůžu ovládat, lítat s nimi po pokoji a křičet vžrrr!, ale mají i své výhody.
Krásně rozrývají hlínu, ráchají se v kalužích, dělají kravál a smrdí. I jí musí být přeci jasné, že si tady pobudeme. 
Z pro mě nepochopitelného důvodu její zájem vyprchal už po dvaceti minutách a začala mě tahat pryč. 
Že prý přimrzá k chodníku a jestli prý bude koukat ještě minutu na ty bagry, tak omdlí. Zajímalo by mě, jak chce omdlít, když bude přimrzlá k chodníku.
Nechal jsem ale radši filozofování a zaměřil svou pozornost na to, jak z tohohle okamžiku vyždímat co nejvíc. Měl jsem ji v kleštích. Nakonec mi slíbila lízátko, jen když už půjdu. 
Dneska je to 2:0 pro mě."

PS od Krkavčí matky před redakční uzávěrkou

Teď mi píše redaktor Jinonického kurýru, že baráky okolo německé školy, ve kterých bydlím, patří do městské části Jinonice. Nějakej chytrej. Já si budu dál říkat, že bydlím na Nových Butovicích, protože to mám na metro Nové Butovice podstatně blíž než stanici Jinonice. Ať si úředníci kreslí svoje čáry po mapách, jak chtějí.

Reakci editora na tento příspěvek do novin si můžete přečíst ZDE.






Žádné komentáře :

Okomentovat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...