sobota 28. února 2015

50 odstínů běloby

Tak už došlo i na mě. A to jsem se těm nebožákům ještě před pár lety vysmívala.
Že mám velkou pusu, jste si patrně už všimli. Historku o tom, jak jsem na popud sázky strčila do úst celý pivní tácek, si ale nechám na jindy. 
Nicméně skutečnost, že mám vetší než velké zuby, se taky špatně skrývá. A tak jsem se rozhodla, že dozrál čas nechat si z tesáků odendat skvrny od kafe, kari, čaje a bůhvíčeho ještě. V Americe totiž bělí všichni (památná věta ze skvělého dokumentu Eriky Hníkové Ženy proměny z roku 2004).

Na slevovém serveru - což byla asi první chyba - jsem tedy zakoupila voucher a vyrazila bělit.







Možná mě měly odradit už hlasy ze zkrášlovacího salónu, když jsem seděla na chodbě a poslouchala, co se děje uvnitř.

Zákaznice: "... no a tam byla banda nějakých slepic. No vypadaly hrozně, to vám povídám. Žádná z nich mi nesahala ani po kotníky."


Zkrášlovačka: "To je jasné, vždyť už k nám chodíte na ty liposukce už leta. A vypadáte čím dál líp."


Zákaznice: "Že jo, taky si říkám."


Zkrášlovačka: "No určitě. Jste prostě šik ženská."


Pak tam ještě chvíli tlachaly o tom, jak se těší na Babovřesky 3.

Během toho jsem vyplnila list pacienta, ve kterém se mě na dvou různých místech ptali, jestli náhodou nemám paradentózu, a o kousek vedle, jestli nemám zase paradontózu. Zmatená jsem radši proškrtla obojí. Budu si to muset zjistit doma, jaký je v tom rozdíl.

Z úvah mě vytrhla až ona zákaznice, která svůj metrák a půl živé váhy navlečený v upnutém tygrovaném overalu pyšně vyvalila ven ze salónu. Začínalo mi být jasné, proč jí všichni sahají jen po kotníky. Snažila jsem se nenápadně skrýt za její lýtko a uprchnout pryč. 


Zkrášlovačka si mě ale vyhmátla a hlasitě vyzvala, ať jdu dovnitř. Nebylo již úniku



Vstoupila jsem tedy do salónu. Předem svého popisu musím říct, že mám ráda růžovou barvu. Je to dokonce má nejoblíbenější. Mám růžová trička, svetry, dokonce i kabát, dcerce jsem zařídila růžový pokojíček, sbírám růžová prasátka, mám růžové laky na nehty. 
(Mimochodem podle serveru Prozeny.cz prý "přehnaná touha po růžové může poukazovat na lidi s narušeným vztahem k realitě, až s odmítáním reality". Když to píšou na internetu, tak to musí být pravda.)
Chtěla jsem tím naznačit, že růžovou fakt můžu. Co jsem ale uviděla uvnitř salónu mi vyrazilo dech. Růžové stěny, růžové sedačky, růžové úbory, růžové umělohmotné květiny polské výroby, růžové všechno. Aby člověk neviděl růžovou, musel by si vypíchnout oči.



Ve stojanech měli k dispozici hodnotné čtivo. Časopis Maminka, časopis Betynka a pro náročnější čtenářky časopis Moje psychologie.

Než jsem se stihla vzpamatovat, seděla jsem v křesle a měla v puse nějaký nástavec, který omezil mou schopnost konverzace na "ehe" a "e". Zkrášlovačka mi napatlala na přední zuby gel a ještě nějakou bělící tinkturu. Marně jsem se jí svou chatrnou slovní zásobou snažila naznačit, ať mi to napatlá i dál, protože jsem jediný člověk na světě, který když se lehce usměje, tak mu jsou vidět sedmičky.
Zkušeně mi natlačila oproti slevovému voucheru ještě deset minut bělení navíc, protože dobře věděla, že se nebudu moci bránit.

Zkrášlovačka mi k zubům přiložila vzorník a oznámila mi, že teď jsem čtrnáctka. Bůhví, co to znamená. Pak na mě přiklopila bělící lampu, nasadila mi brýle, zhasla hlavní světlo a zapnula nějaký psychadelický stroboskop, ze kterého se i z normálního člověka musí po deseti minutách pozorování stát minimálně schizofrenik. 

Normálně bych zavřela oči, abych mohla využít tu půlhodinku k dohnání tříletého spánkového deficitu. Lampa ale každou minutu hlasitě pípla, abych náhodou nedostala šanci aspoň částečně klimbnout.

Za půl hodinu bylo hotovo. Zkrášlovačka mi znovu bez jakékoliv možnosti si to ověřit přiložila k zubům vzorník a oznámila mi, že teď jsem devítka. No dobře. To už je asi důvod k radosti.

Zaplatila jsem těch deset minut navíc a vyplížila se ven. Až doma jsem zjistila, že jsem jela celou dobu metrem s poslintaným šátkem a modře opatlanou pusou.

Druhý den jsem se na všechny zářivě usmívala a po cimrmanovsku si dělala čárky pokaždé, když si někdo všimnul, že jsem se ze čtrnáctky stala devítkou. Na konci dne jsem si pečlivě spočítala všechny čárky. A víte, kolik lidí si všimlo, že jsem teď krásnější?



Žádné komentáře :

Okomentovat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...