čtvrtek 3. července 2014

Boření mýtů o pracujících matkách

Je to už měsíc, co jsem se vrátila do práce. Sem tam se mě vnímaví a starostliví jedinci ptají „tak co, ty pracující matko, dobrý?“
„Ale jo, dobrý,“ odpovídám. 
Nicméně ve skutečnosti si myslím…


„Je to super super super!“

Mnozí mě nazývali krkavčí matkou.

Že prý děti opouštím moc brzy.

Že to na ně bude mít emocionální, sociální, psychické, motorické a bůhvíjaké jiné negativní dopady. 

Málokdo z těch, co mě soudili, pomyslel na to, jaké emocionální, sociální, psychické, motorické a bůhvíjaké jiné dopady by to mělo na mě, kdybych doma zůstala ještě o měsíc déle. 
Dva a čtvrt roku mi sice dalo tolik zkušeností, které bych nikde jinde nenabrala, ale i ta nejlepší čokoláda se přejí, když jí máte k snídani, k obědu a pak ještě večeři. 
Já už se nacházela ve stadiu nočního vyjídání ledničky, ve které byla jenom ta čokoláda.

V Čechách je hranice tří let jako správného věku pro opuštění matky dána historicky. Mnohokrát opakované se stane po čase pravdou, o které se nepřemýšlí.

Opravdu je to tak, že v den svých třetích narozenin se dítě probudí a řekne „lodičové, hulá, dneska deme do školty“?
Opravdu jsou děti, které navštěvovaly jesle, v dospělosti duševní mrzáci?

Opravdu jsou všichni obyvatelé zemí, ve kterých se chodí do školky dříve než ve třech letech, psychopati?

Opravdu jsou všechny děti jako přes kopírák, že se dá jednoznačně věkem určit, kdy jsou zralí opustit matku?

Opravdu získá matka porodem certifikát na výhradní poskytování nejlepší péče dítěti? 

A opravdu dítěti prospěje, když bude výhradně s matkou? Proč by nemohlo budovat od dětství i výborný vztah s jinými rodinnými příslušníky (kteří jsou ještě s přimhouřeným okem okolím tolerováni) nebo jinými dospělými mimo rodinu (kteří jen tím, že nejsou pokrevně spřízněni, ztrácejí body, i kdyby byli ze zlata).

Kdyby vás zajímaly výzkumy na tohle téma, které nabízejí i jiný pohled než ten dogmaticky opakovaný o tříleté hranici, doporučuji knížku Péče o nejmenší - Boření mýtů.

Ale konec filozofování. Jediné, co je v této otázce jisté je, že tyhle dva tábory se prostě nikdy neshodnou.













Na obrázku: Utrápené děti s utrápenou pracující Krkavčí matkou.

Jak je to tedy ve skutečnosti s tím mým nástupem do práce? Nakonec byly mým největším nepřítelem obavy, které jsem měla ve své vlastní hlavě. A které se ukázaly jako liché.

Bude se mi s dětmi těžko loučit.
Tak přiznávám. První den jsem odchod obrečela. Druhý den jsem už nebrečela. Třetí den jsem už dětem vesele mávala a děti, zdálo se, můj odchod vůbec nerozrušil, protože právě měly na práci něco podstatně zajímavějšího. Myslím, že to byla hra na punkrockovou kapelu s hrnci a sekáčkem na maso.

Bude se mi stýskat.
Popravdě, děti moje milované? Ne.

Dětem se bude stýskat.
Ze zpráv, které mám, si na mě nejen vůbec nevzpomenou, ale jsou prý během mého pobytu v práci i podstatně hodnější, vstřícnější a poklidnější, než když je oblažuji svou přítomností.

Budu se těšit domů.
Úplně se za to stydím, ale po práci bych si dala tak hodinku dvě o samotě v parku, kde bych ležela v trávě, pila pivo a koukala do mraků.

Děti beze mě nedosáhnou dalších vývojových pokroků.
Ve skutečnosti se děje to, že děti za laskavého dohledu svého tatínka (jehož přístup nazývám gaučovým rodičovstvím – ale o tom jindy) dosahují vývojových pokroků stejně, možná rychleji, než během mé urputné snahy naučit je všechno, co umí konkurenční stejně staří sousedovic spratci.

Domácnost se rozsype.
Nerozsypala. Sice není všechno nableštěné a dokonalé, ale kupodivu je to dětem naprosto jedno. Kdo by to byl řekl, že děti budou mít větší radost z improvizovaného hradu postaveného z gaučových polštářů a deky než z vycíděných dlaždiček za sporákem.

Stále tedy trvám na tom, že mateřská dovolená je prostě dovolená. Už jen proto, že stejně jako při návratu z dovolené do práce zjistíte po návratu z práce domů k dětem, že vás během vaší nepřítomnosti nikdo nijak zásadně nepostrádal.

A teď supové, do toho! Roztrhejte mě!

2 komentáře :

  1. Zavidim ti a to strašně moc! Uz jsem pres tri roky doma a jeste me dva cekaji... To uz jsem rovnou mohla jit na elektrosoky a lobotomii ;-D

    OdpovědětVymazat
  2. A to to jsou prý nejkrásnější okamžiky v životě ženy :-) Vyděržaj, pionier!

    OdpovědětVymazat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...